Světlo a tma

43.

„Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje proto, jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme.“ — Romain Rolland

Draco kráčel ulicemi Londýna, hledajíc klidný kout pro přemístění. Složka Marcuse O'Neilla ho pálila v kapse. Nechtěl Harryho trápit minulostí, ale pokud byl O'Neill opravdu vrahem, musí to společně vyřešit. Zašel do tmavé uličky a s hlasitým prásk se přemístil.

Sotva zazvonil, Harry mu otevřel a vtáhl Draca do pevného objetí. Nezapomněl ani na dlouhý a vřelý polibek, který prodloužil na tak dlouho, dokud jim nedošel dech. Společně se usadili ke stolu, přičemž Harry jim nalil do sklenky víno.

„Zajímavý vzkaz. Bál ses, že nepřijdu?“

„Já? Jen si nemysli, Malfoyi, já se nebojím ničeho.“

Johnovi hrály v očích veselé jiskřičky a Draco se musel zasmát.

„Nebýval jsi tak namyšlený.“

„Nejsem namyšlený, mám jen zdravé sebevědomí.“

Bystrozor muže před sebou nevěřícně pozoroval. Tři dny strávil v alkoholovém opojení, ráno šel uklidit mrtvolu a teď se tvářil, jako kdyby se nic z toho nestalo a měl za sebou úplně obyčejný den.

„Jistě, chápu. Už mlčím. Co to dnešní místo?“

„Čekal jsem, že se zeptáš hned ve dveřích, Draco.“

„Měl jsem moc práce.“

John se zatvářil spokojeně, když viděl ruměnec v Dracově tváři.

„Ach, to mě mrzí, že jsem tě tak zaměstnal.“

Ohromně se bavil blonďákovými rozpaky, ale bylo potřeba netýrat svého bystrozora, ale odpovědět na otázku.

„Nebylo to zřejmé? Šlo mi o tohle.“

Posunul k Dracovi noviny, které si dnes naprosto výjimečně koupil. Jejich titulní stranu zdobil velký nadpis.

VRAŽDA PŘÍMO PŘED DĚRAVÝM KOTLEM

„Ano, to jsme čekali. Co tím sleduješ?“

„Do úplňku zbývá pár dní. Běžně by se už schoval a čekal až bude měsíc v ústupu. Ale tohle ho rozčílí a půjde hledat další oběť ještě před úplňkem. A udělá chybu. Vím to.“

Draco si povzdechl. Chtěl tenhle rozhovor oddálit, ale neměl na výběr. Sáhl do kapsy a vytáhl O'Neillovu složku.

„Podle všeho, je tohle náš vrah.“

Podal Johnovi složku a sledoval jak muž před ním bledne. Otevřel ji a z první strany na něj koukala fotografie Marcuse O'Neilla z pohřbu jeho matky. Roztřásly se mu ruce a složku zavřel, načež se prudce postavil a přešel k oknu.

„Znáš ho, že jo.“

Draco se neptal, pouze konstatoval. Nechtěl Johna naštvat, ale musel znát motiv.

„Jo. Nebo spíš jsem si myslel, že ho znám.“

Na malý okamžik se odmlčel a pak pokračoval.

„Jsi skvělý bystrozor, Draco, takže jsi si jistě dal jedna a jedna dohromady.“

„Domyslel jsem si, že ho znáš. A taky jsem si spojil podobu mrtvých s tebou.“

John se opřel o parapet a zadíval se z okna do houstnoucí tmy.

„Věděl jsem, že znám jeho hlas, ale nedokázal jsem si ho přiřadit. Vůbec jsem si neuvědomil, že mě ten hlas dlouhou dobu budil ze spaní.“

„Jak?“

„Jak ho znám, Draco? Měl na starosti moje zlomení během soudních procesů se Smrtijedy. A byl mým věznitelem následující měsíce.“

„Odtud vlkodlačí gen.“

„Ano. To bylo vlastně naposledy, kdy jsem ho viděl.“

„A co znamená ta zlomená hůlka?“

„Já mu zlomil hůlku, aby mě nemohl pronásledovat.“

Draco nechtěl vědět více. Zvedl se, přešel k Johnovi a zezadu ho objal. Hlavu si položil na jeho rameno a mlčel. Nechtěl, aby se černovlasý muž utápěl ve vzpomínkách, ale chtěl tady být pro něj. A tak spolu stáli v naprosté tichosti, každý zahloubán ve svých myšlenkách.