Světlo a tma

49.

„Láska je největší komplikací života, a kdo si život nekomplikuje, není šťasten ani hodinu.“ — Archibald Joseph Cronin

Kingsley Pastorek, pomalu procházel tichým ministerstvem a mířil do avé kanceláře. Od smrti ženy neměl zrovna dobré spaní. Proto již časně ráno šel do práce. Chtěl si znovu pročíst nějaké papíry. Teď na to měl konečně klid, když Malfoy a Weasley dostali Hůlkového vraha. Podle všeho to byl chudák, příliš poznamenaný válkou.

Byl natolik zabrán do myšlenek, že si ani neuvědomil, že dveře kanceláře byly odemčeny. Proto se lekl, když za zády uslyšel hlas.

„Dobré ráno, Kingsley. Je to doba, kdy jsme se viděli naposledy. Prosím, nechte hůlku tam, kde je. Jsem přítel.“

Ministr kouzel se opatrně otočil a když spatřil muže před sebou, musel se zachytit židle, aby neupadl.

„Harry Potter?“

„Raději John Alvaro. Ale ano, jsem Harry Potter.“

„A-ale…“

„Vše vám vysvětlím. Přišel jsem hlavně v osobní záležitosti. Pokud budete ochoten mě vyslechnout.“

Kingsley Pastorek na Harryho zíral jako na zjevení, přesto však ani na chvíli nepochyboval, že před ním stojí pravý nefalšovaný Harry Potter. Posbíral zbytky svého sebeovládání a posadil se za stůl. Rukou pokynul Harrymu, aby si sedl naproti.

„Tak prosím.“

John vyprávěl příběh posledních osmi let a sledoval, jak se v ministrově tváři střídají emoce. Vyprávění zakončil svou nezvyklou žádostí a vyčkával.

„Uvědomuješ si, co po mě žádáš?“

„Ano a jsem srozuměn i s tím, že pokud nevyhovíte, budu muset veřejně vystoupit.“

„Musím si to nechat projít hlavou, Harry.“

„Jistě. Pokud se rozhodnete mě podpořit, předejte toto manželům Weasleyovým a tohle Dracovi. Děkuji, Kingsley.“

Odešel a Kingsley zůstal sám se svými zmatenými myšlenkami.

Draco seděl u vyhaslého krbu v šeru obývacího pokoje. Na konferenčním stolku ležel malý list papíru, ze kterého nespouštěl oči. Byl na něm krátký, přesto výstižný vzkaz.

Pro tvé dobro odcházím. Promiň.

Studna slz už vyschla a teď už mu nezbývalo nic jiného než tiše trpět.

Když konečně k ránu ukončili zajištění stop v Marcusově domě, jeho kroky mířily hned k Harrymu. Konečně bylo po všem a on mohl uskutečnit svůj plán a vzdát se bystrozorství pro jejich vztah. Jaké to bylo překvapení, když zmizely veškeré Harryho osobní věci a na stole ležel jen krátký vzkaz.

Ve vedlejší místnosti zahučel krb, ale Draco tomu nevěnoval žádnou pozornost. Do obývacího pokoje vešel Ron.

„Kamaráde, co tady děláš? Už dva dny jsi nebyl v práci!“

„Odešel.“

„Cože?“

„John odešel. Prý pro moje dobro.“

„Takže zůstaneš u bystrozorů?“

Dracovi přišla Ronova otázka hloupá, ale přikývl.

„Aspoň, že měl dost rozumu a poslechl mě.“

Zrzavý bystrozor si mumlal pod nosem, ale Draco mu rozumněl.

„Cos to říkal?“

„N-nic, jen si tak huhlám.“

Draco se postavil a v daný okamžik působil nebezpečným dojmem.

„Rone! Cos-to-říkal?!“

„Hele kámo, nesmíš se zlobit! Jen jsem mu řekl ať tě nechá být, že kvůli němu přijdeš o práci. Ať ti zmizí ze života. Draco, vzpamatuj se, vždyť takový-.“

Dál se už nedostal, protože ho Draco popadl za límec a přirazil ke zdi.

„VÍŠ KOHO JSI VYHNAL? TAK VÍŠ TO?“

Ron se tvářil vystrašeně a ani se neodvažoval odpovědět.

„RONALDE WEASLEY! JOHN ALVARO JE HARRY POTTER! ŘEKL JSEM TI AŤ SE DO TOHO NEPLETEŠ! JÁ TĚ ZABIJU!“

Už se natahoval, že svému dlouholetému jednu vrazí, když do místnosti vletěl ministerský oběžník.

„MALFOY! WEASLEY! OKAMŽITĚ DO KANCELÁŘE MINISTRA!“