Světlo a tma

48.

„Pravé přátelství nerozloučí ani naděje, ani strach, ani starost o vlastní prospěch. Přátelství umírá s člověkem a člověk umírá za přátelství.“ —  Seneca

Marcus spustil ruku s hůlkou volně podél těla a celkově se uvolnil. Trpělivě vyčkával na Johnovu odpověď. Chtěl konečně dojít klidu.

John se zpět posadil na postel a složil hlavu do dlaní.

„Všechno se změnilo, Marcusi. Já se změnil.“

„Mělo na to vliv, to co se stalo?“

„Hloupá otázka, Marcusi! Jistěže to mělo vliv! Víš co ze mě bylo, když jsem utekl? Troska! Bál jsem se všeho a všech! V každém jsem viděl nepřítele!“

„Mrzelo mě to už tehdy a mrzí mě to i teď, Harry. Ale nemůžu vrátit čas. A kdybych musel, udělal bych to znovu. S jedním rozdílem. Vyslyšel bych tvou prosbu. A teď mi řekni pravý důvod toho, proč jsem zůstal naživu.“

Marcus mluvil tiše a klidně, snad i s náznakem radosti. Zato Johnovi se třásl hlas, když odpovídal.

„Miloval jsem tě.“

„Teď už ne.“

Bylo to spíše suché konstatování, než otázka.

„Ne, už ne.“

Marcus přešel pomalým krokem až k Harrymu. Jeho volba byla jasná a pro něj jednoduchá. Natáhl ruku a podal Harrymu jeho hůlku.

„Udělej to teď. Bude to řešení pro nás oba.“

„Já-.“

„Neříkej mi, že nemůžeš, Harry. Jsem monstrum, psychopatická zrůda a vím to o sobě. Mě v životě už nic nečeká. Harry Potter, kterého já znám by to pochopil.“

„Nejsem Harry Potter!“

„Nejsi. Ale ta část, která trpěla kvůli umírání nevinných v tobě je. Ta část, která dokázala zabít Voldemorta pro záchranu světa. Musí v tobě být, když jsi hledal vraha. Dávám ti možnost to ukončit. Já tě žádám, abys to ukončil.“

John se na něj díval a nedokázal se rozhodnout co je správné. Měl pocit, že ho někdo obral i o poslední zbytky soudnosti, když krátce přikývl.

„Dobře.“

Marcus odstoupil o několik kroků zpátky a John se postavil. Ruka, ve které držel hůlku, se mu zdála nezvykle těžká, jako u olova.

„Nepřemýšlej nad tím. Prostě to udělej.“

Zhluboka se nadechl a zamířil na Marcusovu hruď.

„Bylo mi ctí tě poznat, Harry Pottere.“

„I mě Marcusi. Sbohem. Avada Kedavra!“

Bylo po všem. Zabil ho. Hůlka mu vypadla z ruky a s ťuknutím dopadla na zem. Nedokázal se pohnout, jen stál a díval se na mrtvé tělo Marcuse O'Neilla.

Draco s Ronem probíhal jeden pokoj za druhým. Rezidence O'Neillovy matky byla obrovská a bystrozora začala opouštět naděje. Všude bylo naprosté děsivé ticho. Třetí a poslední patro. Pokud nebude ani zde, tak…

„Draco! Mám ho. Teda asi.“

Draco se rozběhl chodbou za Ronovým hlasem. Srdce se mu zastavilo, aby se mu vzápětí rozběhlo ve zběsilém tempu. Harry stál uprostřed místnosti a zíral na mrtvé tělo Marcuse O'Neilla. Draco k němu opatrně přistoupil.

„Johne?“

„Zabil jsem ho.“

„Johne, musím sem povolat bystrozory. Měl bys jít domů.“

John se však ani nepohnul. Draco se sehnul pro jeho hůlku a zastrčil mu ji do kapsy.

„Musíš odejít. Hned!“

Žádná reakce. Blonďatý bystrozor se bezradně otočil na svého kamaráda.

„Udělej co je třeba, Draco. Já ho odvedu.“

Ron přistoupil k Johnovi a popadl ho za rameno. Odváděl ho z místnosti, ale ještě si koutkem oka všiml, jak Draco mává hůlkou a připravuje místo pro příchod kolegů z oddělení. Zamračil se nad tím pohledem a pokračoval v cestě.