Světlo a tma

12.

„Bojuji každý den, aby mě moje minulost nepřemohla. Někdy vyhrávám já, jindy zase ona.“ — Richelle Mead

Stál na břehu Temže a sledoval kapky dopadající na hladinu řeky. Nevnímal zimu ani promočené oblečení. Jeho mysl se toulala někde ve vzdálené minulosti. Někde, kam se už dlouhé roky nezatoulala.

Bolelo to. Snažil se minulost vymazat, zapomenout na všechno a všechny, co kdy znal. A teď je to zpátky. Stačilo jedno setkání. Jeden pohled do těch šedomodrých očí.

Poznal Draco Malfoy s kým má tu čest? Pochyboval o tom. On by sám sebe nepoznal. Dařilo se mu své charakteristické znaky už roky úspěšně maskovat. Ne, jistě ho nepoznal.

Otázkou však zůstává, co tam Malfoy dělal? Proč někdo na jeho úrovni zavítá do špinavého mudlovského baru?

Náhle ho to napadlo. Je možné, že by Malfoy byl bystrozorem? To by byl jediný rozumný důvod jeho přítomnosti. Že sleduje stopu, kterou jim tam zanechal.

V tom případě, byl na mladého Malfoye pyšný. Musel tvrdě dřít, aby se stal bystrozorem a určitě nebude ve svém oboru špatný, když vyšetřuje případ sériového vraha.

Už je to spousta let, kdy ho viděl naposledy. Kdy kohokoliv z jeho života viděl. Vzpomínky na školní léta se valily jedna přes druhou a zanechávaly za sebou jen bolest a žal.

Je to příliš dlouho, aby si mohl dovolit nechat se pohltit sentimentem. Jeho život nabral úplně jiný směr a nehodlal ho měnit. Nemůže se vracet k minulosti.

Zastrčil ruce do kapes a pomalým krokem vyšel podél řeky ke svému domovu.

Je někým jiným než kým býval. A za vše může vlastně pád Voldemorta. Bylo to k smíchu. Dokud Voldemort žil, musel se ukrývat, když zemřel, místo volnosti byl znovu v ohrožení života.

Život mu dal tolik krutých ran od ztráty blízkých, až po zlomení jeho samotného.

Přesto se nevzdával. Jako John Alvaro žil dál. Nepřikláněl se k žádné straně, ale přesto nenápadně vydával zločince do rukou zákona. Přesto byl sám zločincem. Byla to jeho daň za život.

Musel se smát při představě co by na to řekl Malfoy. Čestný bystrozor hájící zákon a lump zametající stopy a dělající špinavou práci.

Bylo ironií osudu, že se jejich životy změnily od základů. A bylo snad dílem osudu, že ho dnes opět viděl?

Ne. Byla to jen náhoda, kterou si vlastně sám připravil svou indicií.

Na osud nebo cokoli tomu podobného přestal už dávno věřit.

Zadíval se na nebe a v dálce mezi mraky viděl prosvítat měsíc. Byl úplněk. Otřásl se hrůzou a pokračoval dál ve své cestě, doufaje, že podobná náhoda jako dnes, se mu už nepřihodí.