Světlo a tma

5.

"Žij tak, aby se z tvých přátel nestali nepřátelé a z tvých nepřátel aby se stali přátelé.“ —  Pythagoras

Osm let po válce

Mladý světlovlasý muž se v přítmí kanceláře skláněl nad hromadou papírů a zuřivě do nich cosi čmáral. Byl nevrlý a unavený, přesto však rozhodnut s novým případem hnout.

Když ho příliš rozbolela záda, na okamžik odložil brk a opřel se o opěrku židle. V tu chvíli byla vidět jeho pohledná, ostře řezaná tvář.

Draco Malfoy si unaveně promnul obličej a znovu se zadíval na papíry ležící na stole.

Nechápal to. Neměli vůbec žádné vodítko k pachateli a přesto věděli, že se jedná o jednu osobu.

Již pátým rokem pracoval jako bystrozor a ještě neviděl tak podivný případ. Už čtvrtý mrtvý během dvou měsíců. Bez dokladů, bez zřetelných zranění. Jediným pojítkem byla hůlka, přelomená na půl.
Draco byl zoufalý, někde venku řádil šílenec a on nebyl ani o krok blíž k jeho dopadení.

„Hej kámo, nepřeháníš to s tou prací trochu?“

Draco se otočil ke dveřím a spatřil zrzavou hlavu svého přítele.

„Hm. Možná. Ale lepší, než sedět doma.“

„Zvedej se. Mia tě pozvala na večeři a víš jak nenávidí pozdní příchody.“

„Já vždycky chodím včas. To ty chodíš pozdě, Rone.“

„Ha, ha. Moc vtipný, Malfoyi. Tak dělej.“

Draco se zvedl a ještě jednou se protáhl. Od celodenního sezení, měl tělo celé ztuhlé a bolavé. Popadl sako a přešel ke svému příteli.

„Tak pojďme, ať se paní Weasleyová nečeká.“

Se smíchem vyšli z kanceláře a zamířili je krbům v přízemí.

Sotva vylezli z krbu už se k nim hnala Hermiona.

„No konečně! Už jsem si myslela, že zase přijdete pozdě!“

„Tentokrát za to může Malfoy! Zase dělal přesčas!“

Draco se musel zasmát jak se Ron okamžitě snažil svalit vinu na něj. Je pravda, že zuřící Hermiona není nic příjemného, takže se pokusil alespoň o malou omluvu.

„Promiň Hermi, tentokrát má pravdu. Ten
nový případ mi dává zabrat.“

„No jo, to mám z toho, že mám manžela i kamaráda u bystrozorů. Tak pojďte, ať to nevystydne.“

Hermiona byla skvělá kuchařka i hostitelka a Draco byl nakonec rád, že ho jeho přítel vytáhl z kanceláře.

Občas mu jeho život přišel jako hodně špatná komedie. Téměř ze dne na den se stal přítelem dvou nebelvírů stojících ve válce na opačné straně. A byl za to rád. Už chápal, proč měl Harry Potter pořád sílu jít dál. Přátelé byli jeho hnacím motorem a stejně tak je bral nyní i on. Na tom, že se stal bystrozorem, měl Harry taky svůj podíl. Dracovi přišlo vhodné tímto způsobem ctít jeho památku a taky v hloubi duše doufal, že někdy najde stopu k Harryho vraždě.

Po výborné večeři se usadili v pokoji a jen tak si povídali o běžných věcech. Hermiona se náhle plácla do čela a zadívala se na blonďatého přítele.

„Úplně jsem na to zapomněla, Draco. Už jsem vypracovala posudek. Nenašla jsem nic moc zajímavého, ale pak mě napadlo zkusit ještě jeden netradiční test. A zjistila jsem, že se všemi obětmi bylo po smrti hýbáno. Byli přeneseni, ale ten dotyčný to dělal opatrně. Jako by jim nechtěl ublížit. To nechápu.“

Draco na ni koukal jako na blázna a snažil se pochopit, co se mu snaží říct. Pak ho to napadlo!

„Třeba je nepřemístil vrah, ale někdo jiný!“

„Ale pořád to nedává smysl.“

„To ne, ale nedám tomu pokoj, dokud na to nepřijdu.“