Světlo a tma

39.

„Každý by měl mít někoho, s kým by si mohl upřímně promluvit, protože někdy se člověk cítí hrozně sám, ať je sebestatečnější.“ — Ernest Hemingway

Draco rázoval po místnosti sem a tam. Už třetí den neměl o Harrym žádné zprávy. V Bugsy se neukázal a doma mu nikdo neotevíral. Za situace, kdy věděl kdo je vrahem a dovtípil se co je motivem, měl vážné obavy. A znal Harryho. Pochyboval, že by se nějakým zázrakem změnil natolik, aby se do všeho nehnal po hlavě.

„Nechceš toho nechat?!“

„Co?“

„Přestaň pochodovat, Draco. Co se děje?“

Ron se na něj díval vědoucím pohledem, který se pravděpodobně naučil od Hermiony.

„Nic.“

„Seš špatnej lhář, Malfoyi. V tom bude nějakej frajer.“

Ron se uculoval, zatímco Draco strnul v pohybu.

„Ne! Tak to není!“

„Nevypadá to tak. Mluv Draco nebo tě pošlu za Miou!“

Weasley se dobře bavil, ale Draco bral jeho výhružku smrtelně vážně. Hermiona z něj vždycky všechno vytáhla a ještě nezapomněla přidat svůj názor. Frustrovaně si povzdechl a sedl si vedle svého přítele.

„Jde o Johna.“

„Ten tvůj informátor?“

„Jo přesně ten. Už tři dny není k nalezení.“

„A přesný problém je v čem, Draco? Nějak nechápu, proč tě trápí nějakej kriminálník?“

„Pamatuješ, jak se Harry hrnul do všeho po hlavě? John je to stejné.“

„Aha. Takže je možnost, že se zamotal do něčeho nebezpečného? Ale pořád jsi mi nevysvětlil, proč jsi z toho takhle na nervy.“

Draco mlčel. Co by mu tak mohl říct? Že se do Johna pravděpodobně zamiloval? Že se mu srdce svírá strachem při pomyšlení, že by se mu něco stalo? Že se bojí, že ho s vyřešením případu ztratí? To by Ron stěží pochopil.

„Řekni mi Malfoyi, že se pletu?“

Blonďatý bystrozor se na Rona zmateně díval. Byl ztracen ve svých myšlenkách a vůbec netušil, co jeho kamarád říkal.
„
Řekni mi, že se pletu a ty ses nezabouchl do kriminálníka!“

Draco nervózně polknul a sledoval špičky svých okopaných polobotek.

„Ty ses zbláznil, Malfoyi! Tohle nemá šanci, víš to?! Vedoucí bystrozor se nemůže tahat s nějakým pobudou! To je proti všemu co nás učili! Potřebuješ si nutně zničit život?!“

Chápal, že Ron myslí na jeho dobro, ale zrzek neznal hodně podstatných věcí. Jako například kdo John opravdu je a čím se živí. Že jim celou dobu nechává stopy, aby dopadli pachatele. Podíval se do tváře svého kamaráda, který se tvářil zoufale a usmál se na něj.

„Vždyť já vím, že máš pravdu, Rone.“

„Ještě, že ti mozek slouží, kámo. Bych tě jinak snad musel i praštit, aby ses vzpamatoval.“

„To radši ne, jsem rád, že už se mi obličej vrací do původního stavu. Vezmu si na zbytek dne volno, potřebuju si něco zařídit.“

„Jasně kámo.“

Vydal se pěšky Londýnem za jediným cílem. Nalézt Johna. Jeho kroky ho zcela automaticky vedly na Long Street 1687. Zazvonil. Nic, žádná odezva. Zkusil otevřít dveře a k jeho překvapení nebylo zamčeno. Opatrně vstoupil do Harryho bytu a připravil si hůlku. Postupoval dál chodbou až se dostal ke dveřím ložnice. Podíval se dovnitř a naskytl se mu žalostný pohled.