Světlo a tma

41.

„Smutek jen stěží utopíš v alkoholu. Bývá totiž zatraceně dobrým plavcem.“ — Lech Przeczek

Ležel se zavřenýma očima a snažil se potlačit nepříjemný pocit kocoviny. Musel být opravdu hodně mimo, když ho nevzbudila žádná noční můra. Začal přemýšlet co se vlastně stalo. Přesněji, snažil se vzpomenout co ve své opilosti prováděl.

Pil, kouřil a zase pil. Pak si povídal, asi. Měl pocit, že někomu vyprávěl o tom jak se cítí mizerně a jak všechny zradil. Musel být pod parou natolik, že si někoho vysnil. Ano, jistě. Vysnil si Draca. Co mu to ksakru všechno vykládal? Že ho má rád? To byl ale divoký sen.
Náhle prudce otevřel oči. Uvědomil si co je jinak. Jeho dlaň zahřívala jiná, hebká a horká. Nebyl snad takový debil, aby si někoho dotáhl domů, že ne? Sbíral odvahu podívat se na druhou půlku postele. Představa, že tam uvidí cizího muže, nedej bože ženu, ho děsila víc než mozkomoři.

Opatrně otočil hlavu a snažil se nezaskučet bolestí. Nejprve mu pohled padl na spojené ruce. Dlaň, která ho zahřívala byla bezpochyby mužská. Pomalu pohledem pokračoval dál. Překvapeně se zastavil na vyhrnutém rukávu košile. Buď se ten muž oblékl nebo byl John nepoužitelný. Když se podíval do tváře onoho muže, honem zavřel oči. To se mu ještě zdá. Spí a je totálně opilý.

Otevřel oči znovu a setkal se se statostlivým pohledem šedomodrých očí. Jo, tak to asi nebude sen. Raději oči zpět zavřel.

„Draco?“

„Ano?“

„Řekni mi, že ještě spím.“

„Ne, nejsem výplod tvé fantazie, jestli tě zajímá tohle.“

John se zavrtal pod deku, doufaje, že tím zmírní stud, který pociťoval. Dracovu ruku však stále nepustil.

„Bože co jsem vyváděl?“

Bystrozor se uchechtl, ale přesto odpověděl vážným hlasem.

„Vyděsil jsi mě k smrti, pak jsi si postěžoval jaký jsi budižkničemu a zakončil jsi to tím, že jsem sen.“

Schválně vynechal část o tom, že prozradil, že ho má rád.

„Vyděsil? Čím?“

„Tři dny jsem tě nemohl sehnat. Myslel jsem, že se ti něco stalo.“

Nevědomky pohladil Harryho prstem po hřbetu ruky. Tím nepatrným gestem Johna utvrdil v tom, že v opilosti řekl víc než měl. Nebránil se. Bylo to už strašně dlouho, kdy ho někdo naposledy držel za ruku, aniž by mu ji chtěl zlomit. Vystrčil hlavu zpod deky a zadíval se do očí, které ho pronásledovaly na každém kroku.

„Promiň.“

„To nevadí. Ještě pár infarktů přežiju.“

Nastal rozhodující okamžik, aspoň pro Johna. Možná by bylo lepší se nezeptat, ale nevědomost by ho dozajista ubila.

„Proč jsi zůstal?“

Draco si opřel hlavu o pelest a zavřel oči.

„Protože jsem chtěl. Přišlo mi správné zůstat. To lidi dělají, když jim na někom záleží.“

John na něj chvíli nevěřícně koukal a pak se posadil, čímž přerušil ten nepatrný dotek, který ho do té chvíle hřál.

„Řekl jsem ti to, že jo?“

„Záleží na tom co. Řekl jsi toho spoustu.“

„Že tě mám rád.“

„Ano.“

„A?“

„Já tebe taky.“

John si neuvědomil, že do té chvíle zadržoval dech a hlasitě ho vypustil z plic. Díky tomu zvuku Draco opět otevřel oči.

„Snad John Alvaro neměl pochyby?“

Usmál se typickým malfoyovským úsměvem a přiblížil se k Johnovi, který byl první, kdo překonal zbývající vzdálenost a spojil jejich rty ve všeříkajícím polibku.