Světlo a tma

15.

„Žal a ztrátu nemůžete číst, jen je cítit.“ — Petr Pacher

Usadil se k vyhaslému krbu a přemítal, zda jednal správně, zda byl dobrý nápad prozradit, že zná jeho totožnost.

Mnoholičný lektvar přestal účinkovat a z bezejmenného muže se opět stal blonďatý bystrozor Malfoy.

Takového ho neznal. Ten chlad v očích i hlase, to nemůže být on. Byl symbolem dobrotivosti a spravedlnosti, stejně jako Brumbál. Co se stalo, že je tak chladný, snad i zlý člověk? Čím si musel projít, aby se ukryl před světem a stal se tím, kým je teď?

Možnost, že by se pletl vůbec nebral v úvahu. Znal jeho jméno, takže ho musel poznat. Ne, on se neplete.

Otázkou však zůstává, jak ho přesvědčit, že je přítel. Doufal, že mu to alespoň naznačil tím, že ho nevyzradil.

Co by dělal kouzelnický svět, kdyby se dozvěděl, že je naživu? Nedali by mu pokoj, pronásledovali ho na každém kroku a vymýšleli teorie o jeho životě. A přátelé, by ho možná zavrhli, za to, kolik si jeho ztrátou vytrpěli.

Rozhodl se z minuty na minutu, popadl kabát a přemístil se před dům Weasleyových.

„Draco? Pojď dál.“

„Nechci vás rušit.“

„Nerušíš. Zrovna jsme přišli z práce.“

Usměvavá Hermiona ho zavedla do obývacího pokoje a zašla pro Rona.

Draco se nervózně posadil a zvažoval, jestli nejedná impulsivně. Začínal si připadat jako jistý nebelvírský student a ne jako vyškolený bystrozor a Zmijozel.

„Ron za chvíli příjde. Kávu?“

„To by bylo fajn.“

„Dobře. Mimochodem, s tím obsahem žaludku to byl dobrý nápad. Všichni jedli totéž. Vajíčka a slaninu. Vypadá to čím dál divněji.“

Postavila před něj šálek s kávou a posadila se na pohovku.

„Děkuji. A dík i za ten rozbor.“

„Nazdar kámo. Co, že jsi dobrovolně přišel?“

Draco přešel mlčením Ronovu poznámku a spustil.

„Potřebuji váš názor na jednu velmi zapeklitou situace. Prozatím jen v teoretické části.“

„Jasně. Povídej, o co jde?“

Draco se zhluboka nadechl, aby si dodal odvahy a spustil.

„Představme si, že si člověk oblíbený a milovaný přáteli projde nějakým traumatem. Poznamená ho to natolik, že bude fingovat svou smrt, aby zazdil minulost. Všichni samozřejmě jeho ztrátou trpí. Po letech se však náhodou, kterou určitě neplánuje objeví. Jak by se měli zachovat jeho přátelé, kteří jeho ztrátou tolik trpěli? Co by měli udělat, když zjistí, že žije?“

V pokoji nastalo ticho a Draco se začal proklínat, že vůbec promluvil. Hermiona ho bedlivě pozorovala a Ron se mračil.

„Hele, kámo, tohle je hodně divná teorie. Já nevím. Kdyby třeba takhle ožil Harry, asi bych měl radost, ale chtěl bych vědět, co se stalo tak hrozného, že jsme mu nemohli pomoct a on nám ublížil.“

„Co když by o minulosti nechtěl mluvit?“

„To by mě asi naštval. Nevím, asi bych s ním nemluvil. Nějak mi to připadá jako zrada.“

Draco jen pokyvoval hlavou a pak stočil zrak na Hermionu.

„A ty?“

„Stejně jako Ron bych chtěla znát důvody, bez nich by pro mě zůstával mrtvý.“

Draco si povzdechl. Aspoň se utvrdil v tom, že ho neprozradí.

„Dík moc. Pomohli jste mi, ani o tom možná nevíte. Už půjdu. Zítra nás zase čeká spousta práce.“

Hermiona se postavila zároveň s ním.

„Vyprovodím tě.“

Vyšla s ním až před dům a rukou ho zadržela.

„Oba víme, že jsi nemluvil teoreticky. Ron to nepoznal, ale já ano, Draco. Mluvil jsi o Harrym. Žije?“

Draco sotva znatelně přikývl a přemístil se.