Světlo a tma

23.

„Pravé přátelství nerozloučí ani naděje, ani strach, ani starost o vlastní prospěch. Přátelství umírá s člověkem a člověk umírá za přátelství.“ —  Seneca

Najednou se mu byt zdál příliš velký a tichý. Po odchodu Malfoye, měl pocit podivné prázdnoty.

Seděl na pohovce a koukal na černou obrazovku vypnuté televize. Svou několikátou dnešní kávu měl již studenou, ale vůbec mu to nevadilo. Před očima měl stále Dracovu reakci.

Udělal dva kroky k němu a napřáhl pravačku.

„Draco Malfoy. Těší mě.“

Dost dlouho na něj zíral s ústy neslušně otevřenými než nabízenou ruku přijal.

„John Alvaro.“

Ať se snažil sebevíc, nedokázal Malfoyovo chování pochopit. Po tom všem čím si prošel, by měl lidi jako je on nenávidět. A obzvláště, když je bystrozor. Místo toho mu nabídne něco, co by se snad dalo přirovnat přátelství.

Kde je Draco Malfoy, kterého znal? Arogantní, rozmazlený fracek, básnící o čisté krvi? Ten, který papouškoval názory svého otce a byl svým chováním naprosto nesnesitelný?

Teď je to obyčejný mladý muž, který stojí na správné straně a po arogantním chování a povýšenosti není ani vidu ani slechu.

Tušil vůbec, co způsobila jeho nabídnutá ruka?

Už nebyl obyčejným mudlou v baru, zločincem, odvádějícím špinavou práci ani kouzelníkem, kterému se i pobudové uhýbají.

Náhle byl John Alvaro, muž, kterého chce Draco Malfoy poznat takového, jaký je. Muž, kterému bylo nabídnuto přátelství.
Hrudí se mu rozléval příjemný pocit, který už roky nezažil. Jak se jen jmenuje? Štěstí? Radost? Naděje?

Nevěděl. Ale čím si byl jistý, bylo to, že Draco Malfoy do jeho temného života vnesl světlo. V celé té temnotě blikal malý světlý bod v podobě blonďatého aristokrata.

Neočekával, že by mohl zrovna s Malfoyem komunikovat na zábavné či dokonce přátelské úrovni, ale bylo to tak.
Draco se ještě nějakou dobu zdržel a přesto, že se nebavili o žádném určitém tématu, odpoledne si užil.

Nevěděl, co s volným časem, tak se znovu zabral do zápisků, doufaje, že objeví něco nového. Nedokázal se však pořádně soustředit. Pořád před sebou měl obraz smějícího se Draca.

I přesto ho však něco napadlo, když se díval na data jednotlivých vražd. Přivolal si mudlovský kalendář a začal v něm listovat.

Mohlo se jednat o náhodu, ale čím více nad tím uvažoval, tím si byl jistější, že se nemýlí.

Vraždy se uskutečnily každý týden až na období úplňku. Poslední je vždy dva dny před úplňkem a další až týden po. Což znamená desetidenní pauzu. Ne, nemohlo být pochyb.

Vrahem je vlkodlak. Sevřelo se mu srdce, když si vzpomínky probojovaly cestu do jeho mysli.

Ve svém životě poznal pouze tři vlkodlaky. Remuse Lupina, jehož ztrátu považoval za osobní selhání, pak Fenrira Šedohřbeta, zlého, krvežíznivého vlkodlaka, sloužícího Voldemortovi.

Posledním byl Marcus. Mladík, o něco starší než on sám. Okolnostmi byl donucen páchat zvěrstva na nevinných. V reálu to byl milý a chytrý kluk, ale John se domníval, že spolu s válkou, ztratil rozum. Nejednou se k němu v myšlenkách vracel, obzvláště tehdy, když mu zrak padl na zjizvenou ruku.

Ovšem, kdoví, kde je Marcusovi konec. A rozhodně by nemohl být chladnokrevným sériovým vrahem.

John si povzdechl a oblékl si bundu. Rozhodl se, že pro dnes bylo přemýšlení dost a zamířil do nedalekého parku.