Světlo a tma

31.

„S bolestí si vystačíme sami, avšak chceme-li prožít plnost radosti, potřebujeme někoho, s kým ji můžeme sdílet.“ — Mark Twain

Sotva se přemístili, John se zapotácel a v záchvatu kašle se opřel o zeď. Na dlani, kterou si zakrýval ústa se objevila krev.

„Druhá fáze. Do hajzlu!“

„Co to ksakru bylo, Harry?“

John chtěl Dracovi vynadat za použití jeho starého jména, ale když pohlédl do bystrozorových očí, spatřil v nich upřímné obavy a raději si to rozmyslel.

„Musím si vzít protijed.“

Nic víc nevysvětloval, vešel do bytu a klopýtavým krokem zamířil do kuchyně. Draco, přestože neznal závažnost situace do detailů, ho následoval.

„Accio lektvary!“

Na kuchyňský stůl přistála dřevěná krabice plná různých flakónků. John dva vytáhl a s naprostou přesností z jednoho odlil do sklenice. Pořád si něco mumlal a po chvíli Dracovi došlo, že počítá čas.

„Pětadvacet, pětadvacet, pětadvacet, kruci už dvě minuty…“

V okamžik, kdy do pečlivě odměřené  tekutiny chtěl dodat potřebný počet kapek z druhého flakónku, se mu neovladatelně roztřásly ruce. Draco, který ho jen tiše pozoroval, ihned zareagoval a lektvar mu vzal z ruky.
„
Kolik?“

„Deset kapek. Třetí fáze je tady.“

Malfoy nakapal deset kapek a tekutina divoce zavířila. John s přemáháním popadl sklenku a její obsah do sebe rychle nalil.

Třas ustal, ale i tak se John křečovitě držel hrany stolu, víčka pevně semknuté k sobě. Draco ho pozoroval a přemýšlel co se bude dít dál. Když si Harryho prohlížel, svíralo se mu srdce. Byl si jist, že se jednalo o boj na život a na smrt. Pod maskou se určitě začínaly rýsovat nehezké modřiny a roztržený ret mu nepěkně natekl.

Dlouho stáli v tichu, až to mladý bystrozor nevydržel a chtěl Harrymu položit ruku na rameno a optat se na jeho stav.

„Ani to nezkoušej. Ta mikina je plná toho jedu. Jak budu schopen koordinovat pohyby, zbavím se toho hnusu. Byla moje oblíbená, no co nadělám.“

Neobtěžoval se otevřít oči a jeho hluboký ochraptělý hlas Draca vylekal a zároveň uklidnil. Ruku stáhl zpět, ale přesto si Harryho starostlivě prohlížel.

„Jak ti je?“

Hned jak se zeptal, připadal si jako hlupák. Jak se tak asi může cítit člověk po rvačce a jedu?

„Nespočítal bych, kolikrát jsem se díval smrti do tváře, ale když víš, kolik času ti přesně zbývá, je to fakt blbej pocit, Draco. Takže teď i přese všechno je mi skvěle. Žiju.“

„Co to vlastně bylo?“

John dlouho přemýšlel jak odpovědět. Když bude upřímný, odhalí jedno ze svých tajemství. Ale upřímnost k přátelství patří, ne?

„Za Voldemortovy vlády se na ministerstvu vyvíjel jed, který by účinně zabíjel mudly a mudlovské kouzelníky. Po jeho pádu ho někdo ukradl a vyvíjel dál. Teď je to zbraň mnoha účinků. Mudlu okamžitě zabije, kouzelníka paralyzuje a zbaví ho schopností.“

Na okamžik se odmlčel, aby nabral ztracenou vnitřní rovnováhu.

„A na vlkodlačí gen působí v pěti fázích, jak jsi měl možnost vidět. A jen v těchto případech je možná záchrana. Pro kouzelníky a mudly neexistuje naděje.“

Bylo ticho. Draco nereagoval a John se rozhodl pokračovat.

„Teď je spíše otázka, proč to Stuart hodil po tobě. Buď se chtěl zbavit tebe nebo o mě ví víc než je dobré.“

„Jak to myslíš?“

„Pochybuju, že chtěl zabít tebe. Musel vědět, že ten jed znám a nenechám ho, aby tě zasáhl. Tím pádem musí vědět, že oplývám vlkodlačím genem a chtěl mě zabít bolestivě. Jak mi ostatně slíbil.“

Obával se pohledu do těch šedomodrých očí, přesto si dodal odvahy a otevřel oči. Nespatřil strach, pohrdání nebo vztek, jak očekával. Bylo v nich pochopení. A slova, která blonďák následně pronesl ho málem srazila na kolena.

„Nejsem od toho, abych soudil kým jsi ani jak jsi k tomu přišel, i když to mi je celkem jasné. Chci vědět jen jednu věc. Jsi plnohodnotný vlkodlak, Harry?“

Už podruhé během krátké doby ho oslovil jeho pravým jménem a už podruhé na to nebyl John pod tíhou emocí reagovat.