Světlo a tma

27.

„Přítel je ten, kdo o vás ví všechno a má vás pořád stejně rád.“ — Elbert Hubbard

Nestávalo se často, že by se manželé Weasleyovi mohli společně nasnídat, proto si Hermiona dnešní ráno užívala. Svému muži i sobě naservírovala jídlo doplněné o horkou kávu. Zdálo se, že ráno bude naprosto idylické, ovšem zdání klame.

„Hermi? Potřeboval bych s tebou o něčem mluvit.“

„Jistě. O čem?“

Připadal si jako idiot, ale nevědomost ho příliš sžírala.

„Jde o ty jména. Jako víš, že tě vždycky podpořím i kdyby se naše dítě mělo jmenovat jak chtělo. Jenomže mi vadí, že nevím proč. Jasně, Harry a Draco chápu a nic nenamítám, ale proč Narcissa a Nymfadora? Chci vědět, proč jsi vybrala tyhle jména.“

Snažil se, aby do slov vložil čím jak nejvíce laskavého tónu, ale přesto se na něj Hermiona dívala ublíženým pohledem.

„Nevěříš, že k tomu mám své důvody?“

„Tak to není, zlato. Jen bych je chtěl znát.“

„Už je hodně hodin. Musím běžet, uvidíme se večer.“

Než Ron stačil jakkoliv zareagovat, popadla kabát a kabelku a zmizela v krbu. Povzdechl si a taky se vydal na ministerstvo.

V kanceláři na něj čekal Draco s neobvykle vážným výrazem.

„Čau. Děje se něco?“

„Ahoj Rone, ani ne. Případ toho ozbrojeného přepadení jsme uzavřeli.“

„Aha. Takže nic pracovního.“

Ron ztěžka dosedl za stůl a zadíval se na svého přítele.

„Tak mluv. Poznám, že se něco děje, Malfoyi.“

„To jsem tak průhledný?“

„Nechodíš do kanclu jen tak na pokec a o práci se nejedná. Takže jo, jsi tak průhledný.“

„Ta jména.“

„Podívej, než mě budeš chtít seřvat jak jsou blbá a kdoví co všechno, tak já je nevybral. Hermiona se o tom bavit nechce a já se nechci hádat s ní.“

Draco se na Rona chvíli díval než se vzpamatoval a promluvil.

„Jen chtěl vědět, jestli znáš důvody. Nechtěl jsem tě seřvat.“

„Promiň, jsem po ránu nějak mimo. Nevím nic.“

„Dobře, to mi stačí. Omluv mě, musím si něco zařídit.“

Draco vystřelil z kanceláře a zamířil rovnou ke krbům, odkud se letaxoval ke Svatému Mungovi. Cestu do Hermioniny laboratoře znal skvěle, takže se nemusel zdržovat na informacích.

Když spatřil svou kamarádku, píchl ho osten lítosti. Seděla na židli, hlavu sklopenou a tiše plakala.

Dřepl si před ní a zadíval se do zarudlých uplakaných očí.

„Co se stalo?“

„N-nemůžu m-mu t-to říct.“

Dracovi trvalo sotva dvě vteřiny, než mu došlo o čem Hermiona mluví.

„Herm, měla bys mu říct co se tehdy dělo. Má na to právo.“

„Bude mě nenávidět, opustí mě!“

„Je to Ron. Ten, který tě miluje víc než cokoliv na světě. U Merlina! Vždyť jste přežili válku!“

„Tohle je něco jiného!“

Draco si povzdechl a přemýšlel, jak Hermionu přesvědčit, aby si se svým manželem rozumně promluvila.

„Teď mě dobře poslouchej. Matka by jistě byla ráda, že chceš její jméno použít a Tonksová taky, ale obě by ti řekly, že to dělat nemusíš a hlavně, že to máš probrat s Ronem. Chybovala jsi a taky jsi na to doplatila, Ron tě nebude soudit, tak se neboj.“

Sledoval jak se mladá žena pomalu uklidňuje a konečně se mu ulevilo. Chápal, že některé věci z minulosti by chtěla uzavřít, ale k tomu je třeba vše probrat, aby i její muž porozumněl.
Zapípal mu telefon a tváří se mu mihl jemný úsměv, který však vystřídalo znepokojení.

„Budu už muset jít. Jsi v pohodě.“

„Už je to lepší. Díky Draco.“

Nehodlal čekat do večera a tak se vydal k Johnovi domů.