Světlo a tma

34.

„I ta nejžhavější náruč jednou zchladne, i to nejvěrnější srdce jednou zradí, nejsladší vzpomínka jednou zhořkne a nezbude nic, jen věčně neukojená touha a žal. Nevěřte lidem, zklame vás každý. Stulte se v náruč přírody a nechtějte nic od člověka.“ — Ema Destinnová

Nevěděl, jak dlouho ležel v klubíčku a plakal, když ho silné paže zvedly a posadily si na klín. Nepřestával plakat a Marcus ho hladil po vlasech.

„Pšš, maličký. Jsem u tebe.“

Nechápal to. V jednu chvíli ho mučil a způsoboval mi bolest. Pak ho léčil a staral se o něj. Šeptal uklidňující slova a hladil tak jemně, že bylo nemožné, aby tytéž ruce způsobovaly bolest. Byl jako Jekyll a Hyde. Teď, v tento okamžik mu to bylo jedno. Obmotal ruce kolem Marcusova krku a pevně se k němu přitiskl. Bylo mu útěchou, že ho neodstrčil. V těchto chvílích si i přes veškerou bolest, kterou zažíval, připadal milovaný. Ve chvílích, kdy ho zahřívalo teplo sálající z Marcusova těla a jeho náruč ho uklidňovala, byl ochoten podstupovat bolest pořád dál. A důvod? Miloval svého věznitele. Ty kradmé úsměvy a vyprávění mu dávaly sílu přežívat dál a nenechat se zlomit. Aniž by uvažoval nad následky svých činů, naklonil se a Marcuse políbil. Zprvu jen jemně otíral své rty o ty jeho, pak polibek prohloubil, když Marcus začal spolupracovat a utáhl své objetí. Odtáhl se, aby se mohl podívat do očí svého věznitele, místo toho však zíral do tváře Draca Malfoye…..

S trhnutím se probudil. Promnul si obličej a vzápětí zanadával, protože zapomněl, že má obličej samou modřinu. Přešel ke komodě a otevřel ji. Úplně na dně ležel malý kožený váček. Sáhl do něj a vytáhl modrý šátek. Ještě na něm byla zaschlá krev. Posadil se na zem a promnul šátek v prstech. Do očí se mu nahrnuly slzy, když ho zasáhla vlna vzpomínek.

Marcus O'Neil. Poprvé ho viděl na ministerstvu, když mu Umbridgeová dala za úkol, aby ho zlomil. Bylo na něm vidět, že to dělal s nechutí, ale cosi ho hnalo k plnění úkolu. Nezazlíval mu to. Doba byla zlá a každý dělal co musel. Když ho pak bystrozoři odvedli po procesu s Malfoyovými zpět za ním, nevěděl co od toho čekat. Přemístil se s ním na odlehlé místo, všude kolem jen samý les a uprostřed toho malá dřevěná chajda.
Následující dny se staly podivně jednotvárnými a přesto vyjímečnými. Ráno vstávali jako normální přátelé. Během dopoledne vždy nastal zlom, kdy ho Marcus mučil a odpoledne se o něj staral. Nevěděl jaký má tohle celé účel a nechtěl se vzdát. I přes prolité slzy bolesti nechtěl prosit o život či o milost. Jenomže nepočítal s jednou maličkostí. Tou, která mu tolikrát zachránila život. Nepočítal s láskou. Netušil, že by mohl být schopen se do svého věznitele zamilovat.

Pak přišel zlom. Nedokázal vydržet rány a mučení od někoho, kdo mu ukradl srdce. A tehdy začal prosit. Ne o propuštění nebo o život. O smrt. Přál si zemřít a už nic necítit. Ale Marcus ho nezabil. Nedokázal to.

Tu noc nezapomene. Marcus se proměnil v chatě. Nejspíš se zapomněl jít ukrýt jako to vždy dělával. První kletba, kterou po něm vypálil byla smrtící. Už v tu chvíli doufal, že se netrefí. Když se mu podařilo vlkodlaka znehybnit, nevěděl co dělat dál. Tak moc si přál, aby spoli utekli někam daleko, ale představa, že by musel každý úplněk žít s pocitem, že jeho přítel někde vraždí ho odradila. Náhle měl z muže, kterého miloval strach.

Mělo ho to napadnout dřív. Všichni chlapci byli černovlasí a ta zlomená hůlka byla jasným důkazem. Ano, Marcus O'Neil byl vrahem a motivem byl on sám, Harry Potter.