Světlo a tma

Epilog

„Láska nikdy nepotřebuje, nýbrž dává. Vždy strádá, nikdy neprotestuje, nikdy se za sebe nemstí.“ — Mahátma Gándhí

Troufal si tvrdit, že poslední dny byly tím nejbizarnějším obdobím jeho života. Nevěděl, co ho dostalo víc, zda to že mu Ron Weasley dal pěstí, to, že je Dracův kamarád nebo fakt, že ho nepoznal.

Ovšem musel uznat, že Ron měl pravdu. Draco nemohl být bystrozorem a tolerovat beztrestně Johnovu práci.

Odešel, bez rozloučení nebo vysvětlení. Ale rozhodně neplánoval blonďatého bystrozora opustit navždy. Když vstupoval do domu na Grimmauldově náměstí dvanáct, vzpomínky ho téměř převálcovaly. Nemohl si však dovolit poddat se sentimentu, měl svůj cíl.

Jakmile dům dal aspoň trošku do pořádku, zasedl za stůl a začal psát. Popsal celý deník, aby Ronovi s Hermionou vysvětlil, co se tehdy dělo. Mohl si odškrtnout jeden pomyslný bod. Jako další krok, nechal přidělat klíč od domu. Chtěl tak dát Dracovi jasně najevo, že s ním počítá.

Usedl před zrcadlo a začal odstraňovat složitá maskovací kouzla, která na sebe použil. Jeho obličej rázem získal jiný tvar a jizva ve tvaru blesku byla opět vidět do dálky. Nyní se mohl vydat na ministerstvo.

Seděl u stolu a pozoroval zasněženou zahradu za oknem. Blížil se večer a Draco stále nepřicházel. Buď se Kingsley ještě nerozhodl nebo se naopak rozhodl a John se bude muset odtajnit a celému světu vysvětlit, že osm let hrál mrtvého. Možnost, že by Dracovi ublížil natolik, že by ho blonďatý bystrozor už nechtěl vidět, si jednoduše odmítl připustit.

Když pak uslyšel zachrastit klíč v zámku, vystřelil od stolu nedbaje toho, že porazil židli a shodil hrnek s kávou. Doběhl do chodby a stanul tváří v tvář muži, kterého miloval. Draco mlčel, jen Johna sledoval. Na malou chvíli to vypadalo, že se snad otočí a odejde pryč.

A John se bál. Měl větší strach, že Draco odejde než kdy předtím. Bál se, že opět bude sám. Když Draco udělal několik kroků a stanul těsně před ním, srdce mu bilo jako o závod.

„Seš idiot, Pottere!“

Pak se sehnul a políbil usmívajícího se Harryho.

******

„Ještě pořád tě to baví?“

„A co přesně, Draco? Provokovat? U tebe mě to nikdy bavit nepřestane.“

Draco se musel zasmát. I po těch deseti byl Harry pořád stejný.

„Harry, musím to dopsat, nech toho na chvilku.“

Na malý okamžik se zdálo, že bude mít vrchní bystrozor na práci klid, ale záhy mu přistála další papírová kulička přímo na pergamenu, který vypisoval.

„Dobře, vyhrál jsi. Co je tak důležitého, že mě to nenecháš dopsat?“

Harry vyskočil z pohovky a popadl Draca za ruku.

„Pojď!“

Táhl ho po schodech do úplně posledního patra, kde Draco za celou dobu co bydlel na Grimmauldově náměstí, nebyl.

„Jestli je to zase nějaký tvůj šílený vtípek, Pottere-.“

„Alvaro, Draco, Alvaro.“

„Nezačínej zase. Není to fuk?“

„Měl by sis na to příjmení zvykat.“

Harry stanul přede dveřmi a pomalu je otevřel. V místnosti, kam Draca zavedl, panovala naprostá tma.

„Stůj.“

Nechal svého přítele stát a poodešel o pár kroků dál. Náhle se roztáhly závěsy u okna a všude v pokoji se rozzářily lampióny vznášející se u stropu. Draca však nejvíce zajímal výjev, který se mu naskytl při pohledu z okna. Nad zahradou se vznášely kouzlem udržované lampióny, poskládané tak, aby tvořily jednoduchou otázku.

Vezmeš si mě?

Draco se otočil na Harryho, který mezitím z kapsy vytáhl krabičku s prstýnkem a nyní klečel ozářen lampióny, čekajíc na Dracovu odpověď. Ten jen se šťastným úsměvem přikývl a vrhl se Harrymu do náruče.