Světlo a tma

47.

„Láska z milosti je vlastně jen ranou osudu ze soucitu.“ — Albert Camus

John po dlouhé době cítil to, čemu se říká strach. Vědět, že Marcus je vrah, bylo něco jiného, než vedle něj sedět. Snažil se na něj nepodívat, aby ho nepoznal a zároveň ho zdržet dost dlouho na to, aby dorazil blonďatý bystrozor. Podíval se na hodiny, sedm hodin, Draco zde musí být každou chvíli. Rozhodl se zariskovat a konečně se na vraha, sedícího vedle něj podíval.

„Oba víme o co ti jde Marcusi. Ale upřímně, dokážeš to? Po těch letech?“

Marcus se na něj díval a John v tu danou chvíli věděl, že ho bezpochyby poznal. Vlkodlak se k němu nahnul a tak, aby nikdo nic neslyšel zašeptal.

„Je tady spousta mudlů a já u sebe mám spoustu jedu, který je na místě zabije. Půjdeš se mnou.“

Se zvraceným uspokojením sledoval, jak jeho slova zapůsobila na Johna. Sotva znatelně přikývl a následoval ho ven. Jeho poslední šancí mohlo být, přemístit Marcuse na ministerstvo. Svého protivníka však značně podcenil a než se ho jen stihl dotknout, propadl se do tmy.

Jeho probuzení provázela ostrá bolest hlavy. Opatrně se rozhlédl po místnosti. Nic nepoznával, takže ho Marcus vzal na jiné místo, než ostatní oběti. Ruce měl volné, ale hůlku nenašel, což pro něj nebylo žádné překvapení.

„Muselo zemřít tolik lidí, Harry? Mohl jsi mě vyhledat dřív a spoustu životů bys zachránil.“

John se snažil zachovávat chladnou hlavu, přestože uvnitř něj zuřila emoční bouře.

„Nevěděl jsi, že jsem naživu. Neměl jsem důvod si ty vraždy spojit s tebou.“

„To je smutné. Celý svůj život jsi obětoval pro záchranu druhých a přitom jich kvůli tobě tolik zemřelo.“

„Proč? Řekni mi proč jsi je zabil? To mě tolik nenávidíš?“

John se přestával ovládat a emoce vyplouvaly na povrch jedna za druhou.

„Tebe? Ne, tebe přece nemůžu nenávidět, ne? Nechal jsi mě žít, copak to nechápeš? Zrůda, ke které se všichni obrací zády a tys mi sebral jedinou cestu ven! Málo jsem ti ublížil? Mučil jsem tě, týral, zlomil! To co nedokázala válka ani Voldemort, jsem já zvládl. Tak mi kurva řekni, čím jsem si zasloužil tvou lítost? Proč jsi mě nezabil?“

John mlčel. Naivně si tehdy myslel, že dal Marcusovi volnost, možnost žít bez rozkazů. Mýlil se, jako už tolikrát ve svém životě. A doplatila na to to spousta lidí.

„Odpověz! Proč jsi mě nezabil?“

Rezignovaně pokrčil rameny.

„Možná jsem neměl dostatečný vztek.“

Marcus byl čím dál rozčilenější a Johnův zdánlivý klid k tomu nahrával.

„Nevěřím ti! Lžeš! Víš vůbec jak jsem si vyčítal tvou smrt? Že jsem to byl já, kdo tě k tomu dohnal?“

Pomyslná přehrada vzteku a výčitek se konečně protrhla a John se rozčileně postavil.

„A proto mě chceš zabít? Protože jsem tě nechal žít? A cos udělal ty? Já tě prosil abys mě zabil, ale taky jsi mě nechal dál trpět! Chceš, abych tě zabil? Tak prosím, stačí říct! Tentokrát to dokážu!“

„Co se změnilo, že už to zvládneš?“

Poprvé za celou dobu mluvil Marcus naprosto klidně a bez emocí. Jako kdyby všechno odplulo s nabídkou smrti.