Světlo a tma

19.

„Být opouštěn je mnohem snazší než opouštět. K tomu netřeba odvahy ani rozhodnutí. A nezůstávají výčitky.“ — Jiří Švejda

Chata, ve které se ukrývali byla celá zpřeházená. Snažil se rozpomenout, co se stalo. Byl úplněk a … panebože! Rychle se posadil a začal se rozhlížet.

Není tady!

Vzpomínky na předešlý večer do něj uhodily plnou silou.

„Proč mě nezabiješ?“

„Nechci a nemůžu.“

"Proč? Proč tohle všechno? Staráš se o mě, snažíš se mi vyléčit rány proto, abys mě zas a znova mučil. V jednu chvíli se ke mně chováš jako přítel a vzápětí si ze mě uděláš hračku. Proč tohle děláš?“

„Protože musím. Musím, když chci přežít.“

„Musíš? Vždyť už není nikdo, kdo by tě mohl zabít, tak proč musíš?“

„Ty to nechápeš? Umbridgeová mi dala jasný příkaz do doby než mi pošle zprávu, že ho ruší. Jak myslíš, že bych asi jinak dopadl, kdybych ho nesplnil? Vlkodlak, který mučil a zabíjel? A co moje sestřička, jaký by měla život, kdyby všichni věděli co jsem zač? Neudělal bys pro své přátelé totéž?“

Díval se do těch smaragdově zelených očí, které se zalévaly slzami a bolelo ho u srdce. Vždyť ten kluk za nic nemůže! Ve špatný čas na špatném místě. Stejně jako on.
„
Tak mě zabij. Prosím.“

Nemohl se do těch očí dál dívat, tak se odvrátil a zahleděl se ze špinavého okna.

„Ne.“

„Proč? Proboha proč mě nezabiješ? Já už takhle nevydržím.“

Plakal. Hrdina kouzelnického světa usedavě plakal a prosil o smrt. Ten zvuk ho trhal zevnitř, ale přesto mu nedokázal vyhovět.

„Nedokážu tě zabít, maličký. Na to tě mám moc rád.“

Pláč na okamžik ustal a zarudlé oči se na něj znovu zadívaly.

„Tak utečeme. Někam, kde nás neznají.“

Mohl to ten chlapec myslet vážně? Ano, myslel to vážně. Dal mu na výběr, dal mu šanci na život někde daleko. Ale on je zrůda a mohl by mu ublížit. Přesto ho ta myšlenka lákala.

„Možná. Teď už spi.“

Mladík se zachumlal do deky a on ho dlouho pozoroval. Tak dlouho, že se nestihl schovat, když vyšel úplněk.

Jeho vlčí pudy ho hnaly jasným směrem. Zaútočit na onoho hocha. Bránil se, prosil a utíkal po malé místnosti. Popadl hůlku, která mu při přeměně vypadla a vyslal na něj smrtící kletbu. Rozzuřilo ho to a ošklivě mu podrápal ruku, kterou se kryl. Vyslal další kouzlo a najednou se nemohl hýbat.

Očima plnýma děsu ho na chvíli pozoroval a pak začal zběsile prohledávat chatu. Nakonec našel co hledal. Svou hůlku. V prstech stále svíral tu jeho a ze zraněné ruky mu stékaly pramínky krve, které dráždily jeho smysly. Namířil na něj, ale vzápětí hůlku sklonil.

„Nemůžu tě zabít. Není to tvoje vina. Nebýt války, byl bys hodný a šťastný. Promiň, ale nedovolím ti, abys mě sledoval.“

Přelomil jeho hůlku a hodil mu ji k nohám.

„Opravdu jsem s tebou chtěl utéct, ale bojím se tě. Nemůžu tady zůstat. Promiň. Teď už budeš volný.“

Odešel.

Vzbudil se se srdceryvným křikem a bušícím srdcem. Měl ho zabít, když ho o to prosil. Teď by nemusel trpět.