Zlomený [MidoTaka] (KnB) ✔️

76. díl.

Ahoj!!

Pokládal jsem si otázku, proč musel odejít zrovna Hikari a ne Shinya, je tu úplně zbytečně a jen mi leze na nervy. Neustále chodí kolem mé cely bez jediného slova. Chvíli to vypadá, že se konečně rozmluví, avšak tato možnost vzápětí mizí stejně jako on. Guren, jako by se po něm slehla zem. Ani by mě nepřekvapilo, kdyby o ničem z toho nevěděl a Midorima se též drží stranou. Když tu byl Akashi, byl jsem obklopen tolika lidmi a najednou nic. Nezbývalo, než se utápět hluboko ve svých myšlenkách a vzpomínkách...

Druhý den ráno mi přivedli nového spolubydlícího. Chvíli jsem přemýšlel, jestli se k tomu mám vyjadřovat nebo ne, ale myslím, že to byla poslední věc, kterou Hikari zařídil. Midorima se jen lehce usmál a podrbal se na zátylku. 

,,Ahoj, snad ti tu nebudu moc překážet."

,,Nemyslím si, takže buď bez obav, jen nejsem poslední dobou moc výřečný a také mám problém se spánkem, takže je možné, že mě v noci uslyšíš naříkat. Jsi s tím smířený?"

,,Když ti to uleví, tak ať. Neboj se, nebudu se pokoušet o nic nekalého. Vím, že stále trpíš..."

Na tohle jsem nějak neměl odpověď, a tak jsem jen souhlasně kývl hlavou. Na druhou stranu pořád lepší, než tu být zavřený s Shinyou. Po zbytek dne už jsme spolu nepromluvili. Když jsme měli večerku a nás zahnali do cel, lehl jsem si i s Akashiho fotkou do postele a tiskl si ji k hrudi. Tiše jsem naříkal, nechtěl jsem, aby mě slyšel, i když jsem ho předtím varoval. Nakonec jsem ucítil jeho teplou ruku, kterou mě hladil po zádech. Nechal jsem to být. 

Jeho utěšování se každým dnes stupňovalo a nakonec to dopadlo tak, že vždy ulehl za mě a hladil mě po vlasech a občas mi dal paži kolem pasu, ale o nic víc se nepokusil. Cítil jsem se o něco lépe, ale jako bych zrazoval Akashiho. Mé srdce stále patřilo jemu...

Pokračování příště...