Od doby co mně Doctor opustil jsem na něj nepřestala myslit....byla to tak dlouhá doba že jsem ani nevěděla kolik roku nebo měsíců uběhlo od doby co jsem ho viděla naposledy. Když jsme ve škole mněli nakreslit co by jsme chtěli vidět nebo dostat na Vánoce.. kreslila jsem vždy modrou budku...na referát z češtiny jsme jsi mněli připravit věty o tom co by jsme chtěli zažít.. psala jsem zase jenom o otrhaném Doctorovi...
Moje tetička jsi myslela že jsem se zbláznila začala mně dávala k psychologům na vyšetření...ale já jsem věřila.. věřila jsem že se jednoho dne se objeví zase ta modrá budka na moji zahradě a z ní vyleze otrhaný Doctor..
Čas plynul...pomalu a jistě jsem věřila že Doctor je vymyšlený.. že je to jenom dětský sen...s mým nejlepší kamarádem Rorym jsme na něj vždycky věřili.. povídali jsme si jaké to musí být vidět vesmír a takové dětské povídky.. ale.. jednoho dne jsme prostě oba zapomenuli...
Doctor: ,,Amélie ?! Amélie Pondová ? jsi tady někde vrátil jsem se...nebylo to 5 minut ale několik let...Amélie ? Amélie jsi tady někde ?"
Viděla jsem ho.. ale neodpověděla jsem...
Doctor: ,,Amélie ! musíš odsud rychle zmyzet.. vezen 0 je tady !"
ČTEŠ
The Doctor Who
Fanfiction" Vesmír je velký,obrovský a složitý,a směšný. Někdy,velmi zřídka se nemožné věci stávají a říkame jim zázraky. A to je teorie. Za devě set let jsem nikdy ještě žádnou neviděl,ale tak to prostě je." řekl Doctor a zasmál se.
