Paradise City

-28-

Odjeli jsme až po západu Slunce. Byla jsem si vědoma toho, že jsme dnes museli jít spát brzy.

"V kolik chceš vstávat?" zeptala jsem se Axla za jízdy.

"Asi jako dneska."

"Máme přijet v jedenáct," informovala jsem ho. "Takže třeba v devět?"

"Proč tak brzo?" divil se.

"Nechci přijet pozdě."

"Tak fajn. Ale budíš mě ty," souhlasil.

"Máš budík?" ujistila jsem se.

"Mám, ale nedalo by se říct, že funguje," přikývnul.

"To budu muset jít spát ještě před půlnocí, abych se vzbudila."

"To mi chceš říct, že vedle sebe budem jenom spát?" Zadíval se na mě.

"Stejně jako většina normálních lidí," opáčila jsem. "A koukej na cestu!"

"Ale víš, že jsme spolu teprve dva dny," ohradil se.

"Právě. Jsme spolu dva dny a budem ještě hodně dalších. Nemusíme to strhnout."

"S tebou si člověk nikdy neni jistej, kdy zas zmizíš," poznamenal.

"Když tě nenachytám v šatně s jinou holkou, tak nikam mizet nebudu!" zavrčela jsem na něj.

Axl zůstal mlčet. Zprvu se zdálo, že chce něco namítnout, ale když si vzpomněl, že on byl ten, kdo za všechno mohl a já o tom Slashovi pro dobro všech neřekla, nechal to být.

"Promiň, tohle byl blbej příklad," omluvila jsem se.

"Víš co? Tak půjdem spát o půlnoci. Předtím si dáme večeři a ty budeš můj dezert." Zadíval se na mě.

"Čum před sebe!" vyjekla jsem zbrkle. "A ten tvůj plán nezní vůbec špatně," dodala jsem, když konečně otočil zrak zpátky na silnici.

Večer jsme strávili přesně tak, jak jsme naplánovali. Usnuli jsme neplánovaně dokonce chvíli před půlnocí. Bála jsem se následujícího dne. Nevěděla jsem, kolik příbuzných přijde a co na Axla budou říkat. Nechtěla jsem být středem pozornosti.

Probudila jsem se krátce po osmé se zjištěním, že se mé děsivé představy promítnuly i do snu. Axl v tu dobu ještě spal. Nechtěla jsem riskovat, že bych znovu usnula a přišla pozdě, a tak jsem se potichu vykradla z ložnice do kuchyně, kde jsem začala připravovat snídani. O Axlově lednici se nedalo říct, že by byla zrovna přeplněná. Jediným pečivem, které jsem našla, byl plesnivý toastový chleba, takže jsem pro jistotu zadělala na rychlé housky. Bez lívanců, vajíček, slaniny a zeleniny by se snídaně samozřejmě taky neobešla. Zeleninou jsem měla na mysli dvě pozvolna se scvrkávající rajčata. Pokud by se to, zda se jde o zeleninu, mělo měřit podle míry zelenosti, rozhodně by na plné čáře zvítězil teď už vyhozený toastový chléb.

Poté, co jsem všechno nachystala na stůl, jsem zamířila do ložnice vzbudit Axla. Nenapadlo mě nic lepšího, než na něj skočit a možná ho tím vyděsit k smrti, což se mi málem podařilo.

"Máš tam snídani," špitla jsem.

Pořád se na mě díval s vykulenýma očima. Očividně to nebylo zrovna nejpříjemnější probuzení. Možná jsem po ránu takhle zblízka vypadala děsivě. Ještě jsem se do zrcadla nedívala, takže jsem to nemohla popřít.

"Máš na stole snídani," zopakovala jsem to, co už jsem jednou řekla.

"Tys mi fakt udělala snídani?" Věnoval mi překvapený úsměv.