Paradise City

-29-

"Nejsem?" otočil se na mě Axl.

"Brianne!" sykla jsem na svou nevlastní matku.

"Co? Není to snad pravda?" podivila se.

"A řekla jsem snad někdy o někom, že je můj typ?" pokusila jsem se z toho tématu co nejrychleji vycouvat.

"Ale já jsem přece tolik tvůj typ, že o tom nemůžeš lhát!" namítl Axl s úsměvem na rtech.

"Tak určitě." Zakoulela jsem očima.

"Přestaňte se dohadovat a pojďte dál!" pokynula nám Brianne.

A tak jsme se přestali dohadovat a vstoupili do předsíně. Doma se toho popravdě moc nezměnilo, jen pár obrazů a kusů nábytku. V obýváku se pohybovalo mnohem víc lidí, než jsem původně očekávala. Můj pohled, dosud putující po pokoji, se zastavil u dveří do kuchyně, kde v doprovodu jakési osoby postávala Laure. Podle vlasů jsem poznala, že vedle ní rozhodně nestojí Izzy. Nic mi nebránilo v tom, abych šla blíž a zjistila o té osobě něco víc. Axl mě samozřejmě následoval.

"Audrey!" vykřikla nadšeně Laure, když si mě konečně všimla. "Axl přijel s tebou?" dodala překvapeně. "To jsem netušila, že už je to mezi váma dvěma tak vážný."

"Co to, žes nevzala Izzyho?" vyzvídal Axl.

"Víš, že už spolu nejsme," zavrtěla hlavou. "Tohle je Daki, dali jsme se dohromady už skoro před rokem." představila nám vysokého muže stojícího po jejím boku.

"Představuj mě normálně! Daki zní jak jméno pro psa!" ozval se Lauřin nový přítel. "Jmenuju se Dakarai," potřásl nám oběma rukou.

Dakarai byl podivně zvláštní člověk. Ne takovým způsobem jako normální zajímaví lidé. Nacházel se na mnohem vyšší úrovni abnormality než každý, s kým jsem se dosud setkala. Podle jména i vzhledu jsem hádala, že je to Egypťan. Širokými rameny, ostrými rysy a nezvykle ohromnou výškou připomínal faraona ze staré hieroglyfické nástěnné malby. Jenže faraoni narozdíl od Dakaraie nenosili dredy a piercing ve rtu. Vypadal vlastně docela sympaticky a k Laure se hodil.

Když jsem se zase rozkoukala, uvědomila jsem si, že už nás Laure nejspíš představila, protože Axl s Dakaraiem se již stihli zapřást do vášnivé diskuze o motorkách. Popravdě jsem jim zrovna moc nerozuměla. Po technické stránce jsem na tom nebyla zas tak zle. Většinu věcí jsem si dokázala opravit sama. Ve značkách a typech jsem ale neměla absolutně žádný přehled.

"Audrey, jsi to ty?" ozvalo se za mnou.

Otočila jsem se kolem dokola, abych zjistila, kdo se mě vůbec ptá. Mohla jsem to uhodnout podle hlasu, slyšela jsem ho v telefonu dost často. Táta se za ty čtyři roky vůbec nezměnil. Jen mu místy začaly šedivět vlasy.

"Jsem to já," usmála jsem se na něj. "Upřímnou soustrast," špitla jsem, když jsem si uvědomila, proč tu vlastně jsem.

"Tys vlastně babičku nikdy neviděla," zahleděl se do prázdna.

"Tohle je Axl," využila jsem chvilky ticha a ukázala na svého přítele, který mi očividně vůbec nevěnoval pozornost.

"Ja vidět, že si s Dakim sedli," poznamenal táta s úsměvem.

"Axle!" křikla jsem na něj.

"Co je?" vyjeknul zmateně.

"Tohle je můj táta. Tati, tohle je Axl," představila jsem je.

"Vždyť to je Axl Rose!" otočil se na mě táta zaraženě.

"Ty ho znáš?"

"Kdo by ho neznal! Byli jsme s tvojí mámou... teda ne s tvojí... s Brianne na pár jeho koncertech."

Laure vykulila oči. Nejspíš byla ráda, že tam své rodiče nikdy nepotkala, což bylo z velké části zapříčiněno tím, že většinu koncertů sledovala ze zákulisí.

"Chcete zpětně proplatit lístky?" pousmál se Axl.

"Podívejte se na obraz naproti vám a zeptejte se znovu."

"To je Picasso?" Axl vykulil oči.

"Vy se vyznáte i v umění?" podivil se táta.

Děsilo mě je spolu vidět mluvit takhle dlouho. Bála jsem se, že Axl něco vyvede.

"Nevyznám, ale Picassa poznám," pokrčil rameny. "Upřímnou soustrast," podal mu ruku, když si konečně vzpomněl, proč jsme vlastně tady. "A můžete mi tykat," dodal vzápětí.

"Jo, taky mi můžeš tykat, jsem Mick," opáčil táta a potřásl mu rukou.

To jejich tykání se mi vůbec nelíbilo. Vlastně mě nijak zvlášť netěšilo ani to, že byl táta v podstatě Axlův fanoušek. Obecně mě děsilo, jak se to všechno vyvíjelo tak strašně rychle. Ale mohlo to rozhodně dopadnout i hůř. Ani jsem se nestihla vzpamatovat a už byli všichni tři, táta, Axl i Dakarai, zpátky u rozhovoru o motorkách. Laure se mezitím vypařila neznámo kam. Postávala jsem uprostřed průchodu do kuchyně a rozhlížela se kolem sebe, přemítajíc nad tím, jakou rychlostí se zase všechno změnilo. Uvědomovala jsem si, jak moc jsem v LA ráda. Netušila jsem, jestli to bylo místem, nebo lidmi, ale byla jsem tu mnohem šťastnější než ve svém osamělém melbournském bytě s výhledem přímo na školu. Nejspíš jsem byla zase omámená chvilkovým závanem něčeho, co by se možná dalo považovat za lásku. Možná jsem se jen ráda pohybovala mezi lidmi. Nebyla jsem si jistá vůbec s ničím.

"Stojíš uprostřed dveří!" informoval mě Axl.

Trochu jsem sebou cukla a rozhlédla se kolem sebe. Zdálo se, že už se všichni chystali k odjezdu. Táta s Dakaraiem kamsi zmizeli stejně jako zhruba polovina hostů.

"Odjíždíme. Asi sis nevšimla," poznamenal po chvíli.

"Ne, nevšimla." Zavrtěla jsem hlavou.

"Tvůj táta je fajn chlap. Hlavně má dobrej vkus na hudbu," pousmál se.

"Nemám z toho zrovna velkou radost," odvětila jsem po pravdě.

"Z čeho? Z toho, že mě můj budoucí tchán má docela rád?" ujistil se.

"Tak moc zase nepředbíhej!" zabrzdila jsem ho.

"Nemůžeš to jednou vidět optimisticky?" zadíval se mi do očí a obmotal mi ruce kolem pasu. V pokoji už kromě nás bylo jen pár důchodců, kteří měli problém dobelhat se ke dveřím.

"Kdy máš další koncert?" zeptala jsem se naprosto mimo téma.

"Skoro za tři měsíce. Proč?" Sklouznul mi rukou o trochu níž než na boky.

"To budu čekat tři měsíce, než tě uslyším zpívat?" Vykulila jsem oči.

"Jestli ti to chybí, můžu ti zpívat ve sprše." Propálil mě pohledem.

"Zadarmo?" ujistila jsem se.

"Existuje spousta možností platby," pousmál se. "Víš kde je tu koupelna?" dodal po chvíli zamyšleného mlčení.

"Axle, jsme na pohřbu! A musíme jet!"