Paradise City

-42-

Hlavou mi v tu chvíli proběhla asi miliarda myšlenek. Kdo z nich o tom věděl? A kdo z nich o tom měl vědět? Nejdůležitější otázkou ale bylo, co jsem teď měla dělat já. Napadala mě spousta možností, jenže žádná z nich nebyla správná.

"Co jsi teď říkala?" zeptal se Axl pro jistotu ještě jednou.

Mohla jsem začít tvrdit, že jsem se přeřekla. Mohla jsem přiznat pravdu. Poslední možností bylo co nejrychleji zmizet.

"Axle neber si to osobně, ale je mi nějak blbě," zalhala jsem a rozeběhla se do koupelny, co nejrychleji jsem mohla.

Periferně jsem sledovala, jak se Axl zvedá a běží za mnou. Ulevilo se mi, když jsem zabouchnout dveře včas. Až na to, že jsem je měla i zamknout, protože Axl prostě a jednoduše vzal za kliku a vešel dovnitř.

"Laure čeká dítě?!" vyjeknul hystericky.

"Můžeš se trochu uklidnit?! Nečekám ho já, tak buď v klidu!" zavrčela jsem na něj.

"Takže je to pravda?!" vykulil oči.

"Jo ale ne. Teda počkat, nikdo to neví, možná Dakarai," zamotala jsem se.

"Já nechtěl ukrást dítě! Ona se prokecla a lhala mi!" vzpomněl si najednou.

"Tak fajn, ty to víš. Ale co Duff a Izzy? Nechci aby to věděli ode mě."

"Tak to máš asi smůlu," ušklíbnul se a vydal se zpátky ke dveřím.

"Nemůžeš mě v tom nechat!" pokoušela jsem se ho zastavit.

"Ale můžu!" zavrtěl hlavou.

"Odjedu do Austrálie bez tebe!" věnovala jsem mu významný pohled.

"Vážně bys to chtěla?" zadíval se mi zpříma do očí.

Už po několikáté v řadě měl pravdu. Nechtělo se mi vracet k tomu, jak jsem žila předtím. Tvrdila jsem, že mě Axl potřeboval, ale možná jsem víc potřebovala já jeho. Nedokázala bych jen tak odjet.

"Fakt se ptáš?" pousmála jsem se s myšlenkami v oblacích.

"Počkat, co když je to dítě Izzyho?" vrátil mě rychle zpátky do reality. "Měl by o tom vědět."

"Jenže od Laure, ne ode mě!"

Chce vůbec Dakarai děti?" začal se vyptávat.

"Laure říkala, že ne, ale třeba to spolu nějak zvládnou," pokrčila jsem rameny.

"Kdybys to byla ty, nenechal bych tě v tom."

"Ale ty nejsi Dakarai," namítla jsem.

"Možná bys už konečně mohla vysadit prášky. Byly byste dvě," zatvářil se zamyšleně.

Nejspíš jsem mu to vážně měla říct dřív. Teď na to ale nebyla zrovna ta nejlepší chvíle.

"Viděl jsi mě snad někdy něco brát?" nedokázala jsem se mu při tom dívat do očí.

Věděla jsem, že se ho to dotkne, jestli půjdu s pravdou ven. Nevydržela jsem ten jeho tázavý pohled a vyběhla z koupelny ven zpátky do obýváku.

"Všechno v pohodě?" ujistil se Duff.

"Jo, jenom alergie na rajčata," zalhala jsem.

"Vypadáš trochu červeně," Slash pokýval hlavou.

"Ale zpátky k tomu, cos říkala předtím," přerušil ho Izzy.

"Říkala jsem, že už Laure bude mít po promoci," odvětila jsem bez přemýšlení. Vlastně jsem měla pravdu, promoci někdy tou dobou taky měla mít.

Axl svým výrazem v tváři vyjadřoval asi třicet různých pocitů zároveň. Utéct z koupelny asi nebylo to nejlepší řešení. Mohla jsem mu to normálně vysvětlit, kdybych pořád nebyla tak zbrklá a hloupá. Místo toho jsme celé na dlouhou dobu naše poslední odpoledne v LA strávili v podivném napětí a úplně jinak, než jsme plánovali. Sice jsme si to svým způsobem užili, ale nebylo to nic výjimečného ani nezapomenutelného. Nic jako tehdejší Slashova narozeninová party.

Cestou na letiště jsme se rychle zastavili u táty. Nemohli jsme se zdržet moc dlouho, protože se nám díky Axlově nerozhodnosti celý časový plán o několik hodin posunul, ale alespoň na rychlé rozloučení a sklenku červeného vína, kterou Laure ze všem neznámého důvodu vynechala, trocha času zbyla.

Byla jsem nezvykle nervózní. S Axlem jsem ještě nikdy neletěla, takže jsem nevěděla, co mám čekat. Navíc moje jediná vzpomínka na letiště spojená s ním nebyla zrovna pozitivní. Obecně ale asi létal častěji než já, i když jsem si pobytu v letadle od té doby, co jsem se vrátila k rodeu, také užívala víc než dost. S dohadováním o to, kdo bude sedět u okna, jsem už nějak počítala, takže tím Axl neměl šanci mě nijak překvapit stejně jako zdlouhavým výběrem jídla. Další potěšující okolností bylo, že jsem v sobě veškeré jídlo, které Axl objednal, dokázala udržet po celou dobu letu.

Když jsme dosedli na melbourneskou přistávací dráhu, Axl zrovna podřimoval na mém rameni a zdálo se, že se neplánoval v nejbližší době vzbudit.

"Jsme tady, jsme v Austrálii," špitla jsem.

"Měla jsi mě vzbudit dřív," posmutněle sklopil zrak.

"Proč? Měl jsi v plánu ječet při přistávání?" pousmála jsem se.

"Zaprvý jsem chtěl zažít ten pocit, že jsme tu poprvý spolu," zatvářil se stejně jako před chvílí. "A zadruhý jsem si chtěl vzít bonbon, aby mi nezalehly uši," dodal vzápětí.

Občas mě příšerně vytáčel, ale to k němu už nějak patřilo. Bez toho by to byla nuda. Nikdy dřív bych neřekla, že se mi na někom bude líbit právě tohle. Nenáviděla jsem ten pocit, když nedokonalosti vytvářely absolutní dokonalost. Nebo jsem jen předstírala, že jsem ho nesnášela. Sama jsem si na tuhle otázku neuměla odpovědět.

"Celkem potřebuju na záchod," přerušil Axl už docela dlouho trvající ticho.

"Dojdu si pro kafe a počkám tady," přikývla jsem.

"Za chvilku jsem tady."

Levné cappuccino z letištního automatu nebylo zrovna exkluzivním chuťovým zážitkem, ale alespoň mi dodalo trochu energie. Za ten měsíc už jsem si stihla odvyknout na australský vzduch, který byl mnohem sušší než přímořský vánek v LA. Rozhlížela jsem se kolem sebe, jako bych snad zapomněla, jak to tady doma vypadá. Připadalo mi, že se všechno i za ten pouhý měsíc šíleně změnilo. Jenže jediné, co prošlo nějakou změnou, jsem nejspíš byla já.

"Audrey?" vykřikl povědomý hlas za mými zády.