Paradise City

-39-

Duben 1991
Ani jsem si nevšimla, že už uplynul měsíc. Pořád se vůbec nic nezměnilo, ale tušila jsem, že se ten čas blíží. Čas tour a čas školy. Snažila jsem se na to nemyslet a Axl nejspíš taky. Pořád jsem si říkala, jestli vážně potřebuji dostudovat, jestli musím pracovat. Nemusela jsem, ale chtěla jsem. Co kdyby to s Axlem prostě nevyšlo? Co kdybych najednou byla bez práce? Potřebovala jsem záložní plán, ne se jen spoléhat na Axla.

"Co je dneska za den?" zvednul hlavu od snídaně.

"Jak to mám vědět? Neděle?" pokrčila jsem rameny a zakousla se do lívance.

"Takhle jsem to nemyslel," zatvářil se, jako by snad byly Vánoce. "Přesně před měsícem..."

"To už je to měsíc?!" zakuckala jsem se. Nemyslela jsem si, že budeme něco slavit. Navíc jsem měsíc ještě nikdy s nikým nevydržela.

"Tušil jsem, že zapomeneš, takže jsem koupil dárky pro nás oba," začal šátrat v zadní kapse kalhot, ze které po chvíli vytáhnul celkem podezřele vypadající obálku.

Bála jsem se ji otevřít, mohlo tam být cokoli od drog až po zásnubní prsten. Než jsem nahlédla dovnitř, pro jistotu jsem se zhluboka nadechla. Hned, jak jsem vytáhla dva kousky papíru, mi to začalo být jasné. Někam jsme letěli. Ale kam?

"Měsíc tady, měsíc v Austrálii. A pak uvidíme," připomněl mi naši nepsanou dohodu zrovna ve chvíli, kdy jsem si prohlédla cílovou destinaci.

Měsíc v Austrálii znamenal dost dlouhou dobu mimo civilizaci. Bez rodiny. Bez šance zmizet, když se objeví problém. Bála jsem se, že tohle všechno skončí. Ale asi to byla zkouška, kterou jsme oba potřebovali.  Nechtěla jsem se loučit s nikým tady, hlavně ne s Laure. Musela jsem se začít smiřovat s tím, že se s ní Vánoc asi už neuvidím. To by znamenalo vidět ji až s dítětem, a na to jsem nebyla psychicky připravená.

"Kdy letíme?" zvedla jsem oči k Axlovi.

"V deset večer."

"Kdy v deset večer?" zaraženě jsem vykulila oči.

"Dneska v deset."

"Takže zbytek času tady máme jenom na balení kufrů a na loučení se se všema tady," poznamenala jsem skepticky.

"Cestou na letiště se stavíme u vás. To je asi všechno, ne?"

"A co všichni z kapely?"

"Máme pauzu a viděli jsme se nedávno."

"Ty se po tom měsíci vrátíš, já ne," oponovala jsem.

"To je mám všechny pozvat na oběd?" ironicky se pousmál.

"Ne všechny," zavrtěla jsem hlavou. "Slash, Duff a Izzy by stačili."

"Ale vaříš ty," namítnul a zvednul se od stolu. "A zavolej si jim taky ty," zamířil pomalým krokem do ložnice.

"Kam jdeš? Zavolej jim ty!" křikla jsem za ním. "Prosím!"

Čekala jsem, že mě poslechne a otočí se. Jenže dveře ložnice zůstaly už dobré dvě minuty zavřené. Měla jsem přesně dvě možnosti. Buď se zvednout a vydat se za Axlem, nebo zůstat sedět na místě a všem zavolat s pozváním na oběd. Nechtělo se mi dělat ani jedno, ale protože jsem na Axla byla zrovna bezdůvodně naštvaná, rozhodla jsem se pro druhou možnost a vytočila Slashovo číslo.

Když jsem na druhém konci místo Slashe zaslechla Renee, chtěla jsem radši zavěsit, než jí vysvětlovat, proč vlastně volám, ale překonala jsem se.

"Nemůžeš se od Axla nechat takhle otročit!" opáčila poté, co si vyslechla moje zmatené vysvětlení.

"Odjíždíme oba a ten oběd na rozloučenou byl můj nápad," namítla jsem. Zase jsem hájila Axla.