Paradise City

-2-

"To si ze mě kurva děláš prdel?!" začal křičet po chvíli vzájemného zírání.

"Pppardon." zakoktala jsem se.

"Tohle bylo moje oblíbený tílko!" zasupěl.

"Fakt mě to mrzí." sklopila jsem oči k zemi.

"To mě nezajímá! Dvacet dolarů!" zavrčel.

"Vyperu vám ho."

"To víš, že jo. A budu čekat, než uschne." rozesmál se.

"Můžete si vzít košili."

"Víš jaký je vedro?! To radši dojdu k autu do půl těla." zakoulel očima. "Támhlety budou mít radost." pokynul hlavou směrem k davu, který nás nadšeně pozoroval, tváříc se jako by měl v plánu mě zabít. Jak jsem si jich mohla nevšimnout? Takže tohle byl ten Axl? Co ten chlápek dělal, že na něm ženský držely jak chlupy na náplasti?!

"A to tílko?" zeptala jsem se, když ho ze sebe za přítomnosti ječících fanynek sundaval.

"To si nech, vyper si ho a můžeš ho klidně nosit. Těch dvacet dolarů mi dávat nemusíš, stejně je nemáš." ušklíbnul se a vzápětí zmizel kdesi v letištní hale.

Fajn, tohle nebylo zrovna nejlepší přivítání. Potřebovala jsem si nutně zapálit, přestože jsem si nebyla jistá, zda to můj žaludek ustojí.
"Vítejte ve městě andělů, nenechte se zmást jeho jménem." hlásala obrovská cedule nad obchodem se spodním prádlem. Že by to byla pravda?

"Stůj!" křikla na mě jedna z fanynek, když jsem se zrovna odhodlala odejít.

"Co?" tázavě jsem se na ni podívala. Byla o dost menší než já, čímž ve mě vyvolávala pocit, že působím jako obrovská zuřivá bestie, takže jsem se radši přestala hýbat.

"Víš vůbec, koho jsi poblila?" položila mi podivný dotaz.

Tiše jsem zavrtěla hlavou. Popravdě jsem to ani nepotřebovala vědět. Jo, toho chlapa bych možná brala, ale kdyby se mnou mluvil víceméně slušně.

"Tohle byl Axl Rose." tvářila se, jako by mluvila o bohu.

"Kdo?" nechápavě jsem pootočila hlavou.

"Panebože, holka, kde žiješ?! Zpěvák kapely Guns N' Roses." vytřeštila oči.

"V Austrálii." zodpověděla jsem její řečnickou otázku, čímž jsem ji trochu zaskočila.

"Včera vydali první album." zněla, jako by se mě snažila přesvědčit, abych si ho koupila.

"Fakt ráda bych se s tebou bavila, ale musím běžet." zalhala jsem. Vážně nebyl čas se vykecávat, pět dní bylo zatraceně málo.

Vlezla jsem do trafiky, kde to vůbec nijak nesmrdělo ani nevonělo. Bylo to zvláštní, normálně je to tam přece cítit vším možným.

"Jedny obyčejný Malborky." špitla jsem směrem k prodavačce, která mi je obratem podala.

"Dva dolary."

"Tolik?" překvapeně jsem zvedla obočí.

"Jste na letišti, co byste čekala?" zakoulela očima.

"Fajn." vyhrabala jsem z peněženky dva dolary a hodila je na pult.

"Dobrej, jedny Malbora." zaslechla jsem za sebou povědomý hrubý hlas. Nečekala jsem, že i tady v LA zaslechnu hlas, který už jsem někdy slyšela.

"Promiňte, tyhle byly poslední." prodavačka se omluvně zadívala na osobu za mnou.

Radši jsem strčila krabičku do kapsy a otočila se k východu, abych nezdržovala frontu. Přímo za mnou stál ten dlouhovlasý hubeňour a tvářil se, jakože každou chvíli vybuchne.

"Nashle." rozloučila jsem se a radši rychle zmizela.

"Zasraná krávo!" křiknul na mě hlubokým pronikavým hlasem přes celou letištní halu. Co jsem zase provedla?

Když jsem vylezla z letištní haly na autobusové nádraží, ovanul mě překvapivě teplý vítr. Teď jen najít autobus jedoucí do té správné části Beverly Hills. Zastávka Sunset&Alpine se podle mapy jevila jako nejbližší cíl, přestože to k tátovu domu byl ještě slušný kus cesty - delší než cesta ze středu Beverly Hills do centra West Hollywoodu. Až z mapy jsem si uvědomila, jak obrovské LA vlastně je.

Z okna autobusu jsem si prohlížela různé typy ulic i domů, které se neustále měnily. Obyčejné rodinné domky v okolí letiště byly natěsnané až nepříjemně blízko u sebe. Jako by jich tu někdo vyrovnal miliony. Play Vista byla chvilkovou změnou, závanem luxusu. Při cestě Culverem jsem si říkala, že tohle je přesně ta čtvrť, v níž bych bydlet nechtěla. Bytové domy nebyly nic pro mě nezávisle na tom, jak to uvnitř vypadalo. Po rychlém průjezdu Mid-City, které mě přesvědčilo o tom, že domky, které jsem viděla u letiště u sebe rozhodně zas tak blízko nebyly, se za upatlaným sklem autobusu začaly vykreslovat obrysy Hollywoodu. Jako malá jsem si přála být hollywoodskou herečkou, ale tenhle sen se už dávno vytratil. Přesto mě to tu lákalo, táhlo mě to ven z té příšerné věci, které většina lidí tady říkala autobus, ale já bych ji nazvala spíš pojízdnou saunou. Normálně jsem se nezabývala tím, že jsme někde zastavili, ale na téhle zastávce vystoupila víc než půlka autobusu. Kam sakra všichni šli? Když dav zmizel kdesi v ulicích, otočila jsem se zpět ke svému okénku, kde mě upoutal blikající nápis "Whisky a Go Go". Že by tam měli whiskey? Možná bych se tam večer mohla zastavit. Když nebude nějaká místní zábava, aspoň tam seženu něco k pití.

Zapsala jsem si na ruku název zastávky a pokračovala v zaujatém sledování cesty z okna. Na ulici se promenádovaly prostitutky, celebrity s bodyguardy i různá prapodivná individua. Začala jsem přemýšlet o tom, že ta cedule na letišti měla pravdu. Město andělů skutečně nebylo tak nevinné, jak na první pohled vypadalo. Přesto mělo svoje kouzlo, nějakým způsobem mě přitahovalo. Cítila jsem se tu jako doma. Pocit, že sem nepatřím, se každou chvílí vytrácel.

Po třech hodinách zmateného bloudění ulicemi jsem konečně stála na prahu domu, jehož číslo se shodovalo s tím v mém poznámkovém bloku. Zhluboka jsem se nadechla a ukazováčkem pravé ruky stiskla zvonek, na jehož štítku stálo jméno, které jsem slyšela jen z vyprávění, Michael Myers. Ačkoli mu moje rodina přidělila status zmetka, který se sebral a odjel za prací, neměla jsem o něm žádné předsudky. Chtěla jsem jen vědět, kdo je můj otec a jestli jsem aspoň trochu po něm.

"Kancelář Micka Myerse, co si přejete?" ozvalo se z reproduktoru.

"Vy jste Michael Myers?" podivila jsem se tátovu vysokému hlasu.

"Ne, jeho sekretářka." opáčila osoba dotčeně.

"Potřebovala bych s ním mluvit. Jde o soukromou rodinnou záležitost." hlasitě jsem polkla.

"A vy jste kdo?" ujistila se.

"Jeho dcera."

"Dojdu vám otevřít. Bude vás očekávat ve své kanceláři." odvětila sekretářka roztřeseným hlasem.