Erin nešla za Axlem. Být ona, asi bych ho zkontrolovala, ale nejspíš věděla, jak na něj líp než já. Místo toho, aby mu držela vlasy, při tom, co zvracel do mísy, seděla vedle nás na gauči a povídala si s námi o všem možném. Na první pohled mi připadala docela sympatická. Vlastně mi bylo líto, že ji Axl podvedl zrovna se mnou. Ostatně, začala jsem si já, ne on. Kdybych se mu za každou cenu nechtěla pomstít, mohla bych tu teď vedle ní sedět v klidu a bez výčitek.
Řekla jsem si, že nejlepší cestou bude začít se s ní přátelsky bavit a doufat, že včerejšek upadne v zapomnění. Navíc jsem o Axlovi chtěla vědět víc. Nějak objasnit, proč se chová vždycky jinak.
"Neštve tě Axl někdy?" Otočila jsem se na ni a upila trochu whiskey ze své sklenice.
"Celkem často, ale většinou to tak nemyslí." pochopila, kam mířím.
"Proč to vlastně dělá?" Znovu jsem se napila. Než jsem stihla odložit skleničku, Slash mi ji něžně vytrhl z ruky a vyklopil do sebe zbytek, který jsem měla v plánu odložit na stůl.
"Neměl žádnej vzor. Chová se stejně jak všichni chlapi, který poznal, když byl dítě." pokrčila rameny.
Bezmála hodinu jsme se bavily o Axlově dětství. Ani jsem si nevšimla, že se během toho Slash vypařil ke stolu pro kousek dortu. Bylo mi líto toho, co jsem si o Axlovi na začátku myslela. Vlastně se taky snažil dělat to nejlepší, co uměl.
"Všimly jste si, že už je na tom hajzlu asi hodinu?" vyrušil nás Slash s talířkem v ruce.
"To už není normální ani u něj." zarazila se Erin a vzápětí se zvedla z gauče. Já se Slashem jsme zamířili za ní.
"Axle?" zaťukala na dveře, než je otevřela.
"Obsazeno!" zavrčel rozechvělým hlasem.
"Jsi v pohodě?" ujistila se.
"Ne." odpověděl po chvíli zamyšleného mlčení.
Erin bez zaváhání vtrhla dovnitř a odhalila nám pohled na Axla, sedícího na záchodě se staženými kalhotami a útržkem toaletního papíru v ruce.
"Obsazeno!" křiknul znovu a schoval kousek toaleťáku za mísu.
"Jestli je ti blbě, pojď domů." snažila se ho přesvědčit Erin.
On ale nevypadal, že by zvracel. Po průjmu by to tu bylo cítit taky o poznání hůř. Mokré mapy na tvářích mi napovídaly, že... nemohla jsem tomu uvěřit... brečel.
"Asi jo, měl bych se prospat." přikývnul po chvíli usilovného přemýšlení, načež se před námi všemi zvednul, natáhl si kalhoty a zmizel za dveřmi.
Slash se pomalu vydal za ním, doprovodit ho ke dveřím, zatímco jsem se natáhla pro útržek papíru, abych ho vyhodila. Všimla jsem si na něm rozpitého špatně čitelného písma. Čím to jen napsal? Odpovědí mi byla oční tužka, ležící opodál na zemi.
"I know it's hard to keep an open heart
When even friends seem out to harm you
But if you could heal a broken heart
Wouldn't time be out to charm you
Sometimes I need some time
On my own
Sometimes I need some time
All alone" stálo tam.
Stála jsem na místě jako zkamenělá. Slyšela jsem v hlavě jeho hlas, jak zpívá zlomeným hlasem slova, která před chvílí napsal. Věděla jsem, že tuhle písničku ještě nehráli a nejspíš nikdy hrát nebudou. Možná měl v hlavě melodii, ale teď si potřeboval jen vylít srdce. Přála jsem si vědět, co se stalo. Nepodvedla ho Erin? Nepřipadal si tam vážně sám? Neprovedla jsem něco já?
ČTEŠ
Paradise City
FanfictionPíše se rok 1987 a Audrey Myersová má před sebou neobvykle zapeklitý úkol. Poté, co její matka nečekaně zemře, Audrey zjišťuje, že se na společném účtu jejích rodičů nachází dost velké jmění. Všechno ale není tak snadné, jak se zdá. Audrey svého otc...
