Paradise City

-15-

O hodinu později jsem skutečně stála přede dveřmi tátova domu. Nečekala jsem, že se mi povede od Slashe na chvíli odtrhnout, ale podařilo se. Nechtělo se mi zvonit, akorát někoho rušit. Po chvíli přemýšlení, jak se stisknutí zvonku vyhnout, jsem prostě bezradně zazvonila. Téměř okamžitě jsem na druhé straně zaslechla kroky a ve dveřích se objevila Laure s černými kruhy pod očima.

"Stalo se něco?" vyjekla jsem tiše.

"Ne, nic hroznýho." snažila se mě uklidnit.

"Fuj, vyděsila jsi mě k smrti!" oddechla jsem si: "Co se stalo?"

"Nic." Odvrátila tvář ke zdi.

"A brečíš pro nic za nic. To ti tak budu věřit!" Zavrtěla jsem hlavou.

"Včera jsme se s Izzym domlouvali, že si zavoláme." vzlykla: "Už přece ví, že jsem se vrátila ze školy. Ještě pořád nezavolal."

"Třeba čekal, že mu zavoláš ty."

"To sotva!" Pobaveně zavrtěla hlavou.

"Nebo tě nechce otravovat."

"On přece ví, že nebude." Znovu se rozbrečela.

"Jestli tě to zajímá, máme dneska večer přijít na koncert do Troubadouru." udělala jsem malou odbočku od tématu.

"Kdo říkal?" Zaujatě zvedla hlavu.

"Izzy." Usmála jsem se na ni.

Chvilku na mě podezíravě zírala, dokud si neuvědomila, že to myslím vážně.

"Počkej... tys s ním mluvila?" ujistila se.

Neměla jsem náladu jí vykládat, že nám přijel říct, že ji hodil do školy, takže jsem jen mlčky přikývla.

"Proč teda nezavolal?" vrátila se zpět ke svému původnímu problému.

"Myslím, že jste oba dva úplně stejně marní." objasnila jsem jí důvod onoho nedorozumění. "A mimochodem nejpíš čeká, že se uvidíte na tom koncertě, takže proto ti nevolal." dodala jsem a zamířila po schodech nahoru převléknout se do nějakého domácího oblečení.

"Počkej, v kolik jdeš?" Zabrzdila mě.

"Asi v šest. A jestli jsem to ještě neříkala, Izzy ti vzkazuje, že by byl rád, kdybys přišla." Mrkla jsem na ni a konečně se nerušeně vydala po schodech nahoru.

Cestou do svého pokoje jsem neplánovaně nahlédla do pootevřených dveří tátovy pracovny. Nebylo to zrovna nejslušnější, ale pokud někdo nechce, aby se mu lidi dívali do pokoje, má si přece zavřít dveře. U tátova stolu zrovna postával Liam, jediný člen rodiny, se kterým jsem se vlastně téměř nebavila.

"Prostě se mi na tom něco nezdá. Nechci to řešit, ale určitě tu není pro nic za nic." Zaslechla jsem úryvek jejich rozhovoru. Netušila jsem o čem se bavili a upřímně... bylo mi to vlastně docela jedno.

Ve svém pokoji jsem zjistila, že vlastně nemám, co dělat, takže jsem se vypravila zpátky dolů, doufajíc, že tam někdo bude.

"Víš, že můžeš chodit spát i domů?" vyrušila mě na cestě ze schodů Liamova jedovatá poznámka.

Mrzelo mě to, protože se zeptal zrovna na to, co jsem si vyčítala. Přijela jsem sem za rodinou a ve výsledku jsem s nimi ani netrávila moc času. Zkrátka se trefil do černého.

"Kam vlastně chodíš do školy?" rozhodla jsem se raději změnit téma.

"Teď nikam." Rozesmál se.