Paradise City

-36-

Plnění Axlova přání skončilo o poznání lépe, než jsem čekala. Neusnul jenom on, ale my oba, a to po mnohem delší době, než jsem předpokládala. Já se ale narozdíl od něj po pár minutách probrala, zatímco on se tvářil, jako by se chystal do rakve.

Netušila jsem, jestli mi bylo líto Axla, nebo jeho zmačkaného obleku, ale rozhodla jsem se, že ho nějakým způsobem umyju, převléknu a přesunu do ložnice. Koneckonců to nebylo nic těžkého. Axl nebyl o moc těžší než mírně nadprůměrná ovce, které jsem v Austrálii nosila prakticky pořád. Narozdíl od ovcí sebou alespoň tolik nemlel. Spal jako miminko. Trochu polomrtvé miminko.

Probral se až v koupelně, když jsem z něj začala stahovat oblek. Do sprchy už došel napůl po svých, ale vodu si sám zapnout nezvládnul.

"Dneska asi nebudeš zpívat, co?" zazubila jsem se na něj.

"U klavíru jsem zpíval," namítnul, při čemž ucuknul před proudem vody, kterým jsem ho zasáhla.

Měl pravdu. Hlas mu narozdíl od energie a rovnováhy zůstal.

"Zvládneš to?" podala jsem mu sprchovou hlavici, kterou mě téměř okamžitě polil. "Asi ne," poznamenala jsem a vlezla do sprchy za ním. Nic jiného mi ostatně nezbývalo.

Axl seděl rozvalený na zemi a cosi si pro sebe tiše mumlal. Pořád mě nějakým způsobem fascinovaly jeho vlasy. Měnily barvu podle světla, tepla, vlhkosti, možná i nálady, kdo ví. Navíc pod vodou vypadaly úplně jinak než normálně.

"Taky by ses mohla svlíknout," prohlásil, když jsem se k němu sehnula.

"Umyju se sama, ty musíš spát," zavrtěla jsem hlavou.

"Mluvíš jak Erin!" zavrčel otráveně.

Věnovala jsem mu naštvaný pohled.

"Promiň, nemyslel jsem to takhle," sklouznul mi rukou na vnitřní stranu stehna. "Jenom bys tu pak aspoň tolik nenakapala," zamumlal.

Překvapilo mě, že se mu ze sebe v tomhle stavu podařilo dostat rozumný argument. Měl pravdu, stejně už jsem byla mokrá. Navíc nevypadal, že by se v nejbližší době plánoval zvednout ze země. Než se stihnul vzpamatovat z toho, že jsem ho vážně poslechla, byla jsem zase ze sprchy venku.

"Kam jdeš?" ozval se, když už jsem byla v půlce cesty do ložnice.

"Jaký chceš pyžamo?" otočila jsem se zpátky na něj.

"Nechci pyžamo!" zavrčel. "Budu spát takhle!"

To nepřipadalo v úvahu. Potřeboval se z toho vyspat. Spodní prádlo bylo nejnižší úrovní, na kterou jsem se dokázala snížit. Sama jsem si ze skříně vytáhla černé tričko a zamířila zpátky za Axlem do koupelny.

"Nechci červený trenky!" prohlásil, jako by mu bylo pět.

"Jaký chceš?" zase jsem mu věnovala stejný pohled, jako když mě srovnal s Erin.

Pořád jsem na něj nebyla naštvaná. Sama jsem přece chtěla, aby se nechoval tak nudně a perfektně. Jestli by se tohle mělo dít jenom, když se napije, bylo by to vlastně ideální.

"Dej je sem, to je fuk!" mávnul rukou.

Počkala jsem, než se obléknul, a začala jsem mu fénovat vlasy. Ani si nevšimnul, že jsem mu je zapletla do dvou roztomilých copánků. Proč se ráno trochu nepobavit? Do ložnice jsem ho dovezla na zádech již v polospánku, takže než se stihnul přikrýt, už dávno spal. Zavřela jsem za ním dveře a přesunula se do kuchyně připravit si nějakou večeři.

Probudila jsem se krátce po sedmé na gauči u televize. Ani jsem netušila, kdy jsem usnula. Celkem pozitivní bylo, že mi zbyla ještě docela velká část večeře, a tak jsem z ní udělala i snídani. Nezbývalo mi zrovna moc času na nějakou přípravu. Potichu jsem se proplížila do ložnice pro své džíny a Axlovo tričko. Axl vypadal ještě mrtvěji, než včera večer. Nečekala jsem, že se vzbudí dřív než v poledne, ale pro jistotu jsem mu na posteli nechala lísteček s tím, kam jdu a kdy se vrátím. V tom, že mířím na nákup, jsem mu zas tak moc nelhala. Přece jen jsem se tam měla v plánu cestou zastavit.

Ke Slashovi jsem dorazila o pár minut později, ale nečekala jsem, že mu to bude vadit. Přece jen byl na zpoždění zvyklý od Axla. Byla jsem nějak zvláštně nervózní. Přitom jsem k tomu neměla vůbec žádný důvod.

Slash otevřel dveře sotva pár vteřin poté, co jsem zazvonila. Musel čekat na chodbě, jinak to nemohl stihnout tak rychle.

"Promiň, trochu jsem zaspala," sklopila jsem pohled.

"Tři minuty nejsou zpoždění," mávnul rukou.

Netušila jsem, co mám od téhle návštěvy čekat, a bála jsem se na to zeptat. Jak se vůbec ptalo na podobné otázky?

"Máš ještě Ellie?" pokusila jsem se utéct od toho, nad čím jsem přemýšlela.

"Renee ji nemá ráda," přikývnul. "Musel jsem je všechny vystěhovat z ložnice."

Oba jsme zarytě mlčeli. Neviděli jsme se tak dlouho, že jsem absolutně nevěděla, o čem s ním mluvit. Možná i on uvažoval o tom, jak říct, proč mě pozval.

"Zaprvý jsem se ti chtěl ještě jednou omluvit," konečně přerušil trapné nepříjemné ticho.

"Nepotřebuju, aby ses mi omlouval," zavrtěla jsem hlavou.

"Ale bylo to ode mě hnusný," konečně za námi zavřel dveře.

Přemýšlela jsem, jestli mu mám říct pravdu. Nejspíš by to vůbec nic nezměnilo. S Axlem bych zůstala i tak a Slash by se konečně přestal pořád omlouvat.

"Byl jsi mimo, nemůžeš za to," rozhodla jsem se, že o tom budu dál mlčet. "Neměla jsem hned odjet."

"Kdybys neodjela," začal zase polemizovat.

"Tak by něco bylo jinak. A asi by to bylo horší," skočila jsem mu do řeči.

"Jak to vůbec jde s Axlem?" otočil se a zamířil do obýváku.

"Nemůžu si stěžovat. Jenom na tom pohřbu se tak zlil, že jsem ho musela nosit po bytě," odvětila jsem po pravdě.

"Počkej! On byl s tebou na pohřbu?" zarazil se.

"Měl jít jenom jako doprovod, ale nějak se to zvrtlo a když mi Laure říkala, že..." zastavila jsem se uprostřed věty. "To je vlastně asi fuk. Když jsem byla u Laure a probíraly jsme všechno, co se za tu dobu stalo, pár lidí se dost napilo. Dopadlo to tak, že Axl teď leží v posteli s copánkama a v nejbližší době asi naplní kýbl, co jsem mu postavila na noční stolek."

A tak jsme zase začali probírat všechno, co nás napadlo - od školy v Austrálii až po Axlův šílený rozvod, o kterém jsem neměla ani ponětí. Ellie si užívala pozornost někoho jiného než Slashe, které se jí zřejmě moc často nedostávalo. Nedošli jsme k tomu, proč mě vlastně pozval, ale to ani jednomu z nás nevadilo.

"To už je poledne?!" Slash z ničeho nic vytřeštil oči.

"Cože?" vymrštila jsem se z křesla a podívala se z okna na ulici, jako bych tam snad mohla najít hodiny.

"Nemusíš se děsit, jenom mě to překvapilo," pobaveně zavrtěl hlavou.

"Řekla jsem Axlovi, že přijdu před hodinou. A to ještě budu muset na nákup," vyděšeně jsem se na něj zadívala.