Paradise City

-33-

"Cos nám měl říct dřív?" podivil se zřejmě nejstarší z mých nejspíš strýců.

"Ehm... vraťte se asi o pětadvacet let zpátky. Pamatujete si Saddie?" táta těkal pohledem mezi mnou a svými sourozenci.

"Tohle rozhodně nebude ona!" rozesmál se můj nejmladší strýc.

"Počkej, kterou? Tu, co dala každýmu?" zarazil se prostřední.

"Ethane!" syknul na něj táta.

"Fajn, tak každýmu, kdo měl motorku," zakoulel očima. "Ale co s ní?"

"Před čtyřma rokama umřela. Na infarkt. A ukázalo se, že s ní mám dceru," nevyjádřil se zrovna nejobratněji.

Všichni jeho sourozenci mezi sebou zmateně těkali pohledem. Měla jsem chuť celou tuhle trapnou část dne přeskočit, což ovšem bohužel, jak se dalo očekávat, nešlo. Přestože jsem vnímala hlavně to, co se odehrávalo přede mnou, všimla jsem si, že mě Axl v návalu nervozity nenápadně chytil za ruku.

"A jseš si jistej, že je tvoje, jo?" prostřední z tátových bratrů si z něj pořád nepřestával utahovat. Zbylí dva jen vykulili oči stejně jako před chvílí teta Liz.

"Je fakt moje." ujistil ho táta. "Takže tohle je moje nejstarší dcera Audrey a tohle moji tři bráchové - Dan, Ethan a Josh. Máte někdo ještě nějakou otázku?"

"Vlastně jo," přikývl strýček Dan.

"Jakou?" táta mu věnoval ne zrovna přívětivý pohled.

"Kde se tu kurva vzal Axl Rose?"

"Musíš se vyjadřovat jak kanál i na pohřbu?" zavrčela na něj teta Liz.

Pocit, že jsem Axla neměla brát s sebou byl zase zpátky, a to v plné síle. Na druhou stranu jsem za něj byla ráda, jinak bych se tu neměla s kým bavit. To nic neměnilo na tom, že jsme se znali v součtu asi týden a tohle vzájemné seznamování s rodinou se pomalu začínalo vymykat kontrole.

"Já tu hlídám vaši neteř," odvětil Axl s úsměvem. "Ale hlavně jsem přišel ukrást toho Picassa," dodal vzápětí, čímž rozesmál všechny čtyři tátovy sourozence.

"Nedáme si trochu bourbonu?" navrhl jeden z tátových bratrů.

Ostatní včetně Axla ho nadšeně následovali. Chvíli jsem uvažovala, jestli se k nim přidat, nebo zůstat stát uprostřed pokoje, ale nakonec jsem se rozhodla pro druhou možnost. Konečně jsem měla čas se pořádně rozhlédnout kolem sebe. Lidí i jídla už pomalu začalo ubývat. Zbývaly už vlastně jen tři skupiny hostů: tátovi příbuzní nalévající do sebe předraženou americkou whiskey, Briannino v tichosti truchlící příbuzenstvo a postarší přátelé mojí babičky, kteří se teprve odhodlávali k odchodu.

"Stojíš tu jak strašák v poli," ozvalo se za mými zády.

"Děkuju za kompliment," opáčila jsem dřív, než jsem se podívala, s kým to vlastně mluvím.

Ulevilo se mi, když jsem zjistila, že za mnou stojí Laure.

"Konečně jsi chvilku bez Axla," špitla, jako by měla něco na srdci. "Potřebovala bych s tebou něco probrat. Ne nutně s tebou, ale jsi asi jediná, o kom jsem si jistá, že si to nechá pro sebe," čím víc mluvila, tím víc se červenala.

"O co jde?" ujistila jsem se.

"Asi by bylo lepší, kdyby to nikdo neslyšel."

"Počkej, děsíš mě."

"Můžem to probrat u mě v pokoji?"

"Jo, klidně, ale řekni mi, že to není nic vážnýho," přikývla jsem a vydala se za ní po schodech nahoru.

"Co vůbec ty a Axl? Je to nějak vážný na to, že jste spolu pár dní," vyrušila mě z přemýšlení o tom, o čem se mnou má v plánu mluvit.

"To si říkám taky," rozhodla jsem se odpovědět podle pravdy.

"Tak proč trochu nezpomalíte?" začala vyzvídat.

"Axl se snaží a já jsem blbá. To je ten důvod," zase jsem byla přehnaně upřímná.

Když jsme procházely kolem koupelny, musela jsem se pousmát. Začínala jsem Axla podezírat, že něco provedl s mým mozkem, protože to, jakým zůsobem jsem na něj myslela, nebylo normální.

"V čem konkrétně jsi blbá?" ujistila se Laure.

Nad její otázkou jsem musela dlouho přemýšlet. Pořád se mi nedařilo přijít na žádnou odpověď. Co vlastně bylo špatně? Nedělali jsme nic extra zvláštního. Axl se celou dobu snažil, abych zase neodjela. To byl v podstatě jediný problém.

"Nikdy jsem neuměla říkat ne," odvětila jsem po chvíli dlouhého organizování vlastních myšlenek.

"Všem?" Laure otevřela dveře a pustila mě do svého pokoje, který se od doby, kdy jsem v něm byla naposledy, změnil k nepoznání.

"Všem," přikývla jsem. "Vždycky jsem se nechala do něčeho zatáhnout.

Laure za sebou zavřela dveře a hlavou mi pokynula, abych se posadila do otočného křesla v rohu.

"Na co ses mě to chtěla zeptat?" vrátila jsem se k tomu, proč jsme sem vlastně přišly.

"Možná je to moc osobní otázka, ale přece jenom, koho bych se měla ptát když ne tebe? Přece jenom jsi moje jediná ségra."

"O co jde, Laure? Děsíš mě," trochu jsem ji popohnala.

"Jak to děláš s antikoncepcí?" vysypala ze sebe nervózně. "Bereš prášky, nebo jaktože se nikdy nestaráš?"

"Proč tě to zajímá?" vykulila jsem oči.

"No já... stejně už je na tuhle otázku pozdě," zadívala se do země.

"Co se děje?!" vyjekla jsem přehnaně nahlas.

"Budeš první, komu to řeknu," podezřele moc zčervenala. "Jsem tak trochu těhotná. Jenom mě zajímalo, jaktože ty ne," prohlásila zklesle.

"Počkej, ale kde je problém? S Dakaraiem jste spolu už rok," zarazila jsem se.

"Ehm... v tom, že to dítě možná nebude jeho."

"A čí?" vykulila jsem oči.

"Jsou tu asi tři další možnosti. Takže táta je buď Daki, zvukař z Roxy, jeden chlápek, co u nás vystavoval obrazy, nebo Izzy."

"Izzy?!" nereagovala jsem zrovna nejklidněji.

"Jo, jsme nejlepší kámoši, ale... přece jenom v posteli to umí ze všech nejlíp," začervenala se.

"Tak proč jste spolu nezůstali?"

"Na to se ptám taky. Když jsme si řekli, že se rozejdeme, tak jsme se akorát začali bavit víc, navíc bez stresu ze všeho ohledně vztahu a tak. Nemuseli jsme nic řešit."

"A co chceš teď dělat?" rozhodlala jsem se zeptat na otázku, kterou jsem dlouho odkládala.

"Jestli myslíš s dítětem, tak to si nechám. Jenom mě zajímá, jaktože mně se to povedlo i přes prášky a ty jsi pořád v klidu."

Zase jsme byly zpátky u tématu, o kterém jsem nemluvila zrovna nejradši. U počátku mé neschopnosti říct ne, dvě hloupá písmena.

"O tohle jsem se nikdy nemusela starat," špitla jsem.

Laure mi věnovala zmatený pohled.

"Po potratu mi řekli, že na devadesát procent nebudu mít děti," dodala jsem nervózně.

Nikdy jsem o tom s nikým nemluvila. S Axlem jsme se k tomuhle tématu dostali naštěstí jenom z kraje.

"Po potratu?" tentokrát oči vykulila Laure.

"Byla jsem na střední, pořád stejně blbá jako teď."

"Takže to bylo to neříkání ne?" ujistila se.

Bez jediného slova jsem přikývla.

"Axl o tom ví?"

"O první části. S tou desetiprocentní šancí na dítě mu to ještě budu muset říct."