Paradise City

-47-

"Ehm, co to bylo?" Axl mi věnoval zaražený pohled.

"Taková malá děsivá záležitost. Říká se tomu děti," odvětila jsem suše, vyhlížejíc z okénka, odkud se ten zvuk mohl ozvat.

"Nemohly nás vidět, že ne?" ujistil se.

"Kdyby se někdo ptal, hledal jsi na zemi klíče."

"Takže vystupujem?"

"Je to na tobě." přikývla jsem. "Ale připrav se na milion otázek ze všech stran."

"Kdyby každá otázka i s odpovědí zabrala deset vteřin, trvalo by asi tak 2778 hodin, než bych odpověděl na milion otázek. 2778 hodin je něco kolem 116 dní, to jsou odhadem asi 4 měsíce," zavalil mě svou vyčerpávající odpovědí.

"Takhle funguje tvůj mozek, když zrovna nemyslí na... ehm... klokany?" překvapeně jsem vykulila oči.

"Teď nevíš, jestli má větší cenu to, co mám v kalhotách, nebo v neurocraniu," vychytrale se na mě ušklíbnul.

"Nejvyšší cenu by měly tvoje chordae vocales, kdyby sis je tak nezlikvidoval!" zakoulela jsem na něj očima.

"Moje hlasivky si neber do huby! Na to tu mám jinou část těla," dost znatelně na mě mrknul.

"Teto, my víme, že tam jsi!" ozvalo se přímo u Axlových dveří.

Chtěla jsem se zvednout a vylézt ven, ale Axl byl rychlejší a než jsem se stihla otočit, stáhnul okénko.

"Vypadám jako teta?" zaculil se na tlupu dětí, postávajících u boku auta.

"Ale to je tetino auto!" namítnul nejstarší z kluků.

"Čí to jsou děti?" Axl mi věnoval upřený zmatený pohled, načež pro jistotu zavřel okno.

"Bratranců, sestřenic a tak nějak zbytku příbuzenstva."

"Po tour můžeme taky přispět," zadíval se mi zblízka do očí.

"Axle, teď se to nehodí, ale," nebyla jsem schopná to v sobě držet dál, "asi nikdy nebudu moct mít děti."

Vůbec se to teď nehodilo, ale nemohla jsem to dál odkládat. Pořád si to mohl rozmyslet a odjet. Nemusel se vybavovat s tisícovkou mých příbuzných. Jenže on se rozhodl mě prostě a jednoduše obejmout, jako to dělal vždycky.

"Ale vždyť Derek..." namítnul.

"To je ten důvod. S potratem se pospíchalo a prostě to nevyšlo tak, jak mělo," sklopila jsem pohled k zemi.

"Měl jsem ho zabalit do kufru a poslat na severní pól, aby tam pomalu v bolestech zmrznul!" zasupěl mi do ucha.

"Takže s tím nemáš problém?" ujistila jsem se.

"S Derekem jo, s tebou ne. Můžeme si zkusit adoptovat děti. Nebo je ukrást!" zazubil se.

"Teď?" nebyla jsem si jistá, co zamýšlí.

"Pane v tetině autě, proč jste v tetině autě?" zapištěl dětský hlas do Axlova okna.

"Tak teď? Jdeme ven?" navrhla jsem.

"Fajn. Miluju tě," oznámil jen tak mimochodem.

Snažil se mi to říkat snad každý den a vážně bych mu ta slova ráda oplatila, ale nebyla jsem si s nimi vůbec jistá. Měla jsem ho prostě jen ráda, možná víc než sebe sama. Odpověď na to, jak bych to nazvala, však jaksi neexistovala. Možná si vážně ta dvě slova zasloužil.

"Já tebe taky," vyšlo ze mě dřív, než jsem se stihla rozmyslet.

Jen o okamžik později se před námi vyrojilo mnohem víc dětí, než jsem očekávala. Většinu z nich jsem buďto vůbec neznala, nebo jsem si je prostě nepamatovala.

"Teto!" vykřiklo několik z nich.

"Kdo je ten pán?" začala vyzvídat malá blondýnka.

"Jestli je Audrey vaše teta... tak já jsem asi strejda Axl," s širokým úsměvem pokrčil rameny.