Paradise City

-43-

I když jsem ten hlas dobře znala, nezkoušela jsem ani hádat, kdo to mohl být a rovnou se otočila za sebe.

"Ty ses vůbec nezměnila," poznamenal ten člověk, kterého už jsem nikdy v životě nechtěla vidět.

Přestože v obličeji za tu dobu zestárnul mnohem víc než já, poznala jsem ho téměř okamžitě a nebylo to zrovna to nejpříjemnější procitnutí. Pohled do jeho očí byl jednou z nejnesnesitelnějších věcí, se kterými jsem se v životě setkala, a už vůbec jsem s ním nechtěla zahajovat nějakou konverzaci, ačkoli jsem tušila, že se tomu s nejvyšší pravděpodobností nevyhnu.

"Co tady děláš?" začal se vyptávat.

"Vrátila jsem se po měsíci z LA," začínala jsem litovat toho, že jsem Axlovi řekla, že na něj počkám zrovna tady, takže jsem neměla absolutně žádnou šanci se otravného Dereka Fauvela zbavit.

"Koukám, že sis z Hollywoodu nikoho nepřivezla," ušklíbnul se. "Měla sis tenkrát vzít mě. Nemusela bys teď nikam jezdit."

Nikdo na světě mě nedokázal vytočit jako on pouhým pohledem nebo tónem hlasu. Nechápala jsem, jak jsem se vůbec tenkrát mohla jen dotknout tak neskutečně arogantního stvoření.

"Ale já si někoho přivezla," namítla jsem.

"Nechám tě pět minut samotnou a už se s někým bavíš?" vysvobodil mě Axlův hlas za mými zády.

"Počkej, vy dva jste spolu?" Derek vykulil oči.

"Co tě na tom překvapuje?" věnovala jsem mu lehce pohrdavý pohled.

"S tímhle typem chlapů žádná ženská nevydrží. Kdybys tenkrát nešla na potrat a zůstala se mnou, už bys dávno měla rodinu," zakoulel očima.

Axl se zatvářil tak zaraženě, jak to jen šlo.

"Kdybych věděla, že jseš dobrej člověk, možná bych to udělala. Ale víš co? Nezměnil ses. Vždycky jsem ti chtěla do ksichtu zakřičet, jak moc tě nenávidím. Jenže to neudělám. Řeknu ti jenom jedno, měj se fajn a pozdravuj mámu," otočila jsem se k odchodu.

Periferně jsem zahlédla, jak se za mnou něco mihlo následováno hlasitou ránou. Trvalo jen pár vteřin, než jsem si uvědomila, že to něco, co teď leželo na zemi, byl Derek.

"To byl ten hajzl, co tě znásilnil?" ujistil se Axl, mnouc si ruku.

"Tos nemusel!" podívala jsem se na zbídačeného Dereka svíjejícího se v křečích.

"Zasloužil by si víc," zamumlal Axl.

Zmateně jsem těkala pohledem mezi nimi dvěma. Měla jsem mu nějak pomoct, nebo ho nechat být a prostě jít dál?

"Asi už tam budou kufry," přerušil mě Axl a obmotal mi ruku kolem pasu.

Nechtěla jsem tam Dereka jen tak nechat ležet, ale Axl měl pravdu. Zasloužil si to. A pro nás dva bylo lepší raději rychle zmizet.

"Víš, co se stane, když chceš zjistit, kam ty kufry jedou?" zeptal se mě u pásu se zavazadly.

Zavrtěla jsem hlavou. Neměla jsem tušení, jak se to pokoušel zjistit, ani co se mu při tom mohlo stát.

"Projdeš si celý letiště s ochrankou," pousmál se.

"Tys to někdy zkoušel?" zadívala jsem se na něj.

"Několikrát," uculil se, podávaje mi kufr. "Jak chceš jet k tobě?"

"Ono je víc možností?" nechápala jsem ho.

"Ona je jenom jedna?"

"Mám tady auto, takže to vypadá, že jo," pokrčila jsem rameny.

"Zase budeš řídit ty?" netvářil se zrovna nadšeně.

"Tady se vyznám líp než ty," zamračila jsem se na něj.

"Nezapomeň, že jsem za tebou jel, ale tys nebyla doma."

"Stačilo říct Laure o číslo a zavolat mi," obrátila jsem oči v sloup.

"Chtěl jsem tě překvapit," namítnul.

"Ale to se ti nepovedlo."

"Kvůli komu asi? Kdo nebyl doma?"

"Ještě jedno slovo a odjedu sama!" zavrčela jsem na něj, svírajíc v ruce svůj kufr.

"Na druhou stranu to překvapení bylo víc než fajn," pozoruhodně rychle změnil náladu.

"Překvapení?" nechápala jsem ho.

"Málem jsem dostal infarkt, když jsem tě viděl ve dveřích."

"Jenom málem?" vydala jsem se směrem k parkovišti.

"Kdy máš další soutěž v rodeu?" trochu odbočil od tématu.

"Tohle byla moje poslední, řekla jsem to v oficiálním rozhovoru, takže už to nemůžu změnit," musela jsem se přiznat. "I teď jsem to zlato měla těsně."

"Na jednu stranu je to škoda, chtěl jsem tě vidět," sklopil pohled. "Ale na druhou stranu teď budu to jediný, na čem budeš jezdit," pousmál se.

"Na koni se dá jezdit i doma. Ty mi taky zpíváš ve sprše," namítla jsem, odemykajíc dveře od auta.

"To vypadá celkem jako kraksna," Axl se zatvářil, jako by k mému starému orezlému offroadu neměl zrovna největší důvěru.

"Chceš jet se mnou, nebo zůstat na letišti?" zadívala jsem se na něj.

Vůbec nic neodpověděl. Jen mlčky nasednul do auta na místo spolujezdce, tváříc se pořád stejně nedůvěřivě. Mlčení mu vydrželo prakticky po celou cestu. Až, když jsem parkovala před domem, se dostavila jistá změna nálady.

"Uděláš mi prohlídku domu?" vykřiknul nadšeně a ještě za jízdy vyběhl ven z auta.

Chvilku trvalo, než se mi podařilo zajet mezi balíky slámy, ale hned jak to bylo možné, rozeběhla jsem se za ním.

"V tomhle světle vypadáš ještě líp než normálně," nevěřícně zavrtěl hlavou a přirazil mě na dveře, které se vzápětí otevřely a oba jsme se jimi propadli dovnitř.

"Chtěla jsem tě varovat," zamumlala jsem.