Paradise City

-35-

"A kdo bude řídit?" oponoval Axl.

Na to jsem nemyslela. S řízením jsem neměla problém. S tím, že jsem netrefila k Axlovi domů už celkem ano.

"Zvládnu to," pokynula jsem mu, aby se zvednul. "Budeš mě navigovat."

"To pochybuju," uchechtnul se. "Kam ti vůbec přijde ten balík?"

Zarazila jsem se. K Axlovi domů mi přijít nemohl, k tátovi logicky taky ne. Zbývala už jen pošta. Jenže která?

"Na nejbližší poštu," odvětila jsem zbrkle.

"Tak pojďte, doprovodím vás k autu," navrhla Laure a pomohla mi odvést vrávorajícího Axla ke dveřím.

"Děkuju za pozvání a za jídlo," špitla jsem, odhodlávajíc se k odchodu.

"Já děkuju, žes toho vola zastavila," zadívala se na Axla.

"Jakýho vola?" osopil se.

Laure s námi očividně měla v plánu jít až k autu, takže za námi zavřela dveře.

"Cos viděl před dvěma měsícema?" musela jsem se ho zeptat.

"Nějak mi to doma všechno lezlo na nervy, tak jsem šel k Izzymu," zamumlal s hlavou opřenou o sloup pouličního osvětlení.

"A cos tam viděl?"

"Měli byste se naučit zavírat za sebou dveře!" otočil se na Laure, která během pár vteřin změnila tón pleti na perfektně zralé rajče.

"Došlo ti, žes to chtěl říct před Dakaraiem?" probodla jsem ho pohledem.

"Ale já přece nevěděl, kterej je zrovna oficiální!" hájil se.

"Můžeš hádat, že ten, kterýho vzala domů!" křikla jsem na něj přehnaně nahlas a vylovila mu ze zadní kapsy kalhot klíče od auta.

Než se stihnul vzpamatovat z toho, že jsem mu bez optání zašátrala v zadní kapse, otevřela jsem dveře a postrčila ho dovnitř do auta.

"No nic, děkuju, že jste přišli. Hlavně trefte domů," rozloučila se se mnou Laure. "Jo a ještě jedna věc. Včera volal Slash," špitla.

"Chtěl něco důležitýho?"

"Ptal se na tebe," přikývla. "Říkal, že se ti chce ještě jednou omluvit.

"Už se mi omlouval předevčírem a říkala jsem mu, že nemusel," nechápavě jsem zavrtěla hlavou.

"Ale on myslel osobně. Renee dneska odjíždí na dva dny k rodičům, takže se ptal, jestli se u něj nechceš stavit," vychrlila na mě moc informací najednou.

Musela jsem si přiznat, že mi chyběl. Chtěla jsem z něj za pár hodin vytáhnou všechno, co se stalo během uplynulých čtyř let stejně jako před chvílí z Laure. Ale omluva u něj doma zrovna, když tam Renee není? To se mi nezdálo. Otočila jsem se na Axla, který v autě mezitím stihnul usnout a poslintat palubní desku.

"Řekni mu, že přijdu ráno. V osm." opáčila jsem poté, co jsem zhodnotila, jak silnou kocovinu ráno Axl nejspíš bude mít, a konečně jsem nasedla do auta.

Když jsem dojela na konec ulice, uvědomila jsem, že absolutně netuším, kam jedu. Axl pořád podřimoval s obličejem rozplácnutým na palubní desce. Jediné, co jsem si pamatovala z cesty sem, byla tříproudá silnice vedoucí přes jakýsi most se zatočeným nájezdem. A cosi podobného se právě nacházelo přímo naproti mně. Musela jsem uznat, že jsem nebyla zrovna zvyklá na provoz, takže jsem se před průjezdem křižovatkou musela zhluboka nadechnout a při tom neustále potlačovat nutkání zavřít oči.

"Kde jsme?" zamumlal Axl cestou po nájezdu nahoru.

"V autě," odvětila jsem klidně.

"Kdo řídí?" zeptal se po chvíli.

"Já."

"Ty?" posadil se rychleji, než jsem od něj v jeho stavu čekala.

"Hádám, že támhle sjedu a pak odbočíme dvakrát vlevo," ukázala jsem na ceduli před sebou.

"Ty trefíš domů?!" vytřeštil na mě oči.

"K tobě domů," opravila jsem ho.

"Bydlíš snad někde jinde?"

"To, že u tebe přespávám poslední tři noci neznamená, že tam bydlím."

"Máš u mě všechny svoje věci," snažil se mě přesvědčit o pravdivosti svého tvrzení.

"Všechny věci, co jsem si vzala s sebou. A to je jenom batoh," opáčila jsem trochu podrážděně přesně ve chvíli, kdy jsem zastavila před domem.

"Co takhle zajet k tobě domů pro zbytek?" navrhl nečekaně.

"Ke mně domů do Austrálie?" ujistila jsem se.

"Asi je to blbej nápad stejně jako ten bourbon," zavrtěl hlavou. "Ale to nic nemění na tom, že se tam můžem zajet jen tak podívat. Třeba za měsíc."

Všechno mě nějak mátlo. I když byl v tomhle stavu upřímnější a otevřenější než normálně, zněl, jako by všechna sobeckost byla pryč. Z nějakého podivného důvodu se ještě pořád nezačal chovat jako ten vůl, kterého jsem před čtyřmi lety poznala.

"Tys to zvládla! Jsme tady!" vykřiknul z ničeho nic a prudce rozrazil dveře auta, čímž málem smetl malého cyklistu na chodníku.

"Zvládneš dojít domů, nebo tě budu muset vzít na záda?" ironicky jsem se rozesmála.

Poté, co zcela neúmyslně objal pouliční lampu, jsem si s tím ironickým tónem nebyla zas tak jistá, ale nakonec těch pár schodů ku podivu všech včetně mě i sebe samotného zvládnul. Jeho cílovou destinací byl kožený gauč v obýváku, z kterého se zřejmě neměl v plánu po několik dalších hodin hnout.

"Chceš něco k jídlu?" špitla jsem, netušíc, jestli už nespí.

"Zmrzku. Malinovou," zamumlal v polospánku.

"A máš ji?" ujistila jsem se.

"Ptala ses, co chci, ne co mám," rozesmál se. "Ale přece jenom chci jednu věc, co mám."

"Jakou?" křikla jsem na něj s hlavou v lednici.

"Fakt se ptáš?" pousmál se.

Pochopila jsem, že věc, kterou chtěl, měla momentálně v lednici jenom hlavu. Nebyl to nejlepší nápad. Většina opilých akcí na gauči končila spánkem nebo pozvracením. Na druhou stranu, kdo by Axlovi nevyhověl, navíc když měl na sobě pořád ten oblek.