Paradise City

-38-

Axl
"Ale tvrdila jsi, že je u Slashe," namítnul jsem.

"Třeba tam nakonec nešla," Laure rozhodila rukama.

"Jedu tam!" opáčil jsem rozhodně a než stihla odpovědět, nastartoval jsem auto.

"Neblbni, jeď domů! Audrey nemá klíče!" začala mi lomcovat klikou u dveří.

"Když pojedu rovnou ke Slashovi, vyzvednu ji tam!" trval jsem si na svém.

"Ale co když tam vůbec nešla? Co když je na nákupu?" strčila hlavu do napůl otevřeného okýnka.

"Počkat, Renee jela pryč, že jo?" zarazil jsem se. "Slashovi jsem volal a ten zmetek mi to položil. Jedu tam!"

"Počkej!" zastavila mě, než jsem se stihnul rozjet.

Nechápavě jsem se na ni podíval. Čekal jsem, že něco řekne, ale ona jen vyndala hlavu z okna. Třeba se vážně odhodlávala něco říct, ale to už jsem nějak nestihnul. Řítil jsem se po hlavní směrem zpátky na West Hollywood. Když jsem zaparkoval před Slashovým domem, musel jsem se zhluboka nadechnout. Kocovina už ze mě nejspíš vyprchala. Možná jsem ji jenom ignoroval. Každopádně už mi minimálně nebylo tak zle jako ráno.

Po vyběhnutí do schodů jsem rychle změnil názor. Pořád mi nebylo úplně nejlíp. Sípal jsem, jako bych měl místo plic dudy, a příšerně se mi motala hlava. To, že bych si potřeboval vydechnout, jsem si ale uvědomil až po tom, co jsem zazvonil, takže když Slash rozrazil dveře, vydal jsem ze sebe jenom zasípání kolísající někde mezi F5 a A5. Slash se místo normální reakce začal zběsile smát.

"Kde je Audrey?" ignoroval jsem jeho chechot.

"Kde by byla? Šla na nákup," pokrčil rameny, při čemž se pořád nepřestával smát.

"Zníš jako hyena," zavrčel jsem na něj.

"Ty copánky jsou skvělý!" vykřiknul a začal se smát ještě víc.

"Byla Audrey před nákupem u tebe?" pokračoval jsem v normální konverzaci.

"Byla," zatvářil se nevinně.

"Hajzle!" vyklouzlo mi.

"Uklidni se, nejsem ten, kdo by přebíral holky," ucouvnul o krok zpátky.

"Že ne? A kdo mi ji přebral na začátku?!" obořil jsem se.

"Ty jseš vážně vyšinutej! Dal jsi mi ji jako dárek, nepamatuješ?" ušklíbnul se. "Jak jsem měl vědět, že ji chceš?"

Ten zmetek měl zase pravdu. Sám jsem mu ji tenkrát dal. Schoval jsem ji do dortu jenom proto, že jsme nesehnali nikoho lepšího a neměli jsme na striptérku.

"Kdy odešla?" musel jsem se ho zeptat.

"Asi před hodinou. A fakt to byla jenom normální bezdotyková návštěva," dodal.

"Tak proč jsi mi to položil, když jsem ti volal?" byl jsem dost na pochybách. "A proč jsi ji zval zrovna, když Renee nebyla doma?"

"Prostě jsem to položil, vypadalo to nedůležitě," pokrčil rameny. "A taky jsem zrovna podával Audrey hada."

"Hada?!" ujistil jsem se, že měl vážně na mysli jednoho z jeho plazů.

"Mě fakt baví, jak vyšiluješ," pousmál se. "O Erin ses nikdy takhle nestaral."

"Takže to fakt nebylo víc než normální návštěva?"

"Jenom jsme si pokecali," zněl, jako že vážně mluví pravdu.

"Říkala něco o mně?" využil jsem situace a zeptal se i na tuhle otázku.

"Říkala, že si nemůže stěžovat. A taky, že tě odnesla do sprchy jako ovci," uculil se.

"Takže ty copánky mám asi taky od ní," bezdůvodně jsem si prohlédnul schody nad sebou.

"Ale nevypadaj blbě," vyklonil se ze dveří, aby se na ně podíval i z profilu.

"Přestaň mi očumovat copánky a radši mi řekni, kde je teď Audrey?" zavrčel jsem na něj.

"Hádám, že s nákupem u tebe před barákem, protože nemá klíče," zatvářil se zamyšleně.

"To je asi logický," uznale jsem pokýval hlavou.

"Měl bys tam jet a odemknout jí," dodal, jako by si myslel, že nevím, co mám dělat, v čemž měl vlastně pravdu.

Nějak mě to všechno tak zmátlo, že jsem mu ani nepoděkoval, otočil se a odešel. Cestou domů se mi postupně začaly vybavovat vzpomínky na včerejší večer a odpoledne. A v hlavě mi hrála dopsaná verze November Rain.

Ulevilo se mi, když jsem našel Audrey přesně tak, jak Slash říkal - na schodech před vchodem s hromadou tašek kolem sebe. Nejspíš nevěděla, co dělat ani kam jít, takže jen tak nevinně seděla na zemi a okusovala čokoládovou tyčinku.

"Nešel jsi mě hledat, že ne?" zvedla ke mně hlavu.

"Nudil jsem se. Tak jsem jel za Laure a pak za Slashem," uhnul jsem pohledem. Nemohl jsem jí lhát do očí.

Audrey vykulila oči, jak se začala dusit sušenkou.

"Říkali něco zajímavýho?" ujistila se, když konečně přestala kašlat.

Audrey
Čekala jsem, že se zeptá na cokoli. Že mu Laure nebo Slash řekli, kde jsem byla. Ale co když to nevěděl? V obou případech bylo lepší říct mu pravdu. Jenže on mi položil absolutně nečekanou a zdánlivě vůbec nesouvisející otázku.

"Fakt jsem chtěl včera ukrást dítě?" zatvářil se zamyšleně.

Neměla jsem tušení, o čem to mluvil. Sice jsem tam pár hodin nebyla, takže jsem nemohla vědět, co se tam dělo, ale komu a proč by sakra kradl dítě?

"Kdes na to přišel?" pousmála jsem se.

"Od Laure. Ta by mi nekecala, ne?" pokrčil rameny. "Když jsem šel k autu, chtěl jsem ukrást dítě. Tak to říkala."

"To je divný, k autu jsem šla s tebou a žádný dítě tam nebylo," nechápavě jsem zavrtěla hlavou a konečně se zvedla k odchodu.

"Počkej, vezmu ti to!" vytrhnul mi tašky z ruky dřív, než jsem stihla cokoli namítnout.

"Nechal sis moje copánky," pousmála jsem se hned, jak jsem si toho všimla.

Chvíli se mi díval do očí, jako by se snažil něco říct, nebo naopak neprozradit. Nevěděla jsem, co se děje, takže jsem ho pro jistotu objala.

"Hledal jsem tě," zamumlal mi do vlasů. "Sháněl jsem tě u Laure a pak i u Slashe, když mi řekla, žes byla u něj."

"Bál ses? Bál ses, že jsem zase zmizela?" brala jsem to spíš jako vtip.

"Strašně. Zabil bych se, kdybys odjela," zadíval se mi zpříma do očí a políbil mě, jako by si myslel, že mě už nikdy neuvidí.

Uvědomila jsem si, že ten starý nevyrovnaný Axl tam pořád někde byl. Objevoval se jenom, když jsem zmizela. Nechápala jsem, jak pro něj můžu mít tak velkou váhu. Sama jsem se odmalička považovala prostě jen za obyčejnou existující bytost na bázi uhlíku, jednu jednotku života, bezvýznamnou součást civilizace. Nedokázala bych si odpustit, kdyby se Axlovi něco stalo jenom kvůli mně. I když to nikomu neříkal, pořád potřeboval pomoc.