Paradise City

-45-

"Co je v okně?" byla jsem líná se zvednout.

"Pamatuješ si na můj rozhovor?" pousmál se. "Ten klokan fakt přišel."

"Klokan?! Tady?!" vykulila jsem oči a co nejrychleji se posadila. "Vždyť tady nikdy žádnej klokan nebyl!

"Tak teď tu je," uculil se.

I když jsem mu vážně chtěla věřit, nebyla jsem toho schopná. Nikdy jsem na svojí zahradě klokana neviděla a pořád jsem věřila víc vlastnímu rozumu, než svému příteli, který měl momentálně víc krve v rozkroku než v mozku. Zkrátka jsem se musela ujistit sama.

"Axle?" věnovala jsem mu zaražený pohled. "To není klokan ale kůň, zapni si oči!"

"Kkkůň?!" vyklonil se z okna.

"Ty jseš kůň!" připlížila jsem se k němu zezadu a zlehka se mu zakousla do krku.

"Řek bych ti, že kůň je ten za oknem, ale," začal se podezřele usmívat, "fakt chci, aby ses na mně projela."

"Jako trest za to, že rozhoduješ za nás oba?"

"S Danem jsme se shodli, byla nás převaha," mrknul na mě.

"To ale neznamená, že tam musím jít i já," namítla jsem.

"Kdybych tam nešel já, šla bys tam? Šla," odpověděl si sám.

"Ne, kdybys tam nešel, tak bych si tu v klidu spala."

"Vážně bys spala?" pousmál se, při čemž pevně stisknul mé levé stehno.

"Jo, spala bych," trvala jsem si na svém.

"Mohla jsi spát v letadle."

"A kdo mi asi celou cestu chrápal do ucha?!" utrhla jsem se na něj.

"Já přece nechrápu!"

"Posloucháš se snad, když spíš?"

"Ne, ale nechrápu," zavrtěl hlavou. "Možná vydávám zvuky, ale není to chrápání!"

"Zníš jako nevyspalej medvěd!"

"Medvěd?" zatvářil se dotčeně. "Když už, tak nějaká velká kočka - tygr, lev, jaguár..."

"Takže ty nechrápeš, ale předeš?" rozesmála jsem se.

"Tos na to přišla až teď?" zase se začal podezřele usmívat.

"Proč mě pořád odvádíš od tématu?" vzpomněla jsem si na to, o čem jsme mluvili předtím.

"Nemusíme tam jít, jestli nechceš, ale minimálně tři dny pak nepočítej s tím, že s tebou budu spát," zatvářil se vychytrale.

"Ale ne! Co budu tři dny dělat?!" ironicky jsem zakoulela očima. "Teď vážně, proč tam vůbec chceš?" musela jsem se zeptat.

"Chceš seriózní odpověď?" ujistil se.

"Je to na tobě."

"První půlka tvojí rodiny byla fajn, takže mě prostě zajímá, jak je na tom ta druhá," dostal se sebe kupodivu smysluplnou odpověď. "A taky chci, aby věděli, že to s tebou myslím fakt vážně."

Svým způsobem mě zaskočil. Upřímně jsem si nemyslela, že to dělá kvůli mně. Myslela jsem si, že se chce prostě porozhlédnout po okolí a poznat další lidi. Jenže on chtěl možná všem ukázat, že je pro mě dost dobrým budoucím manželem. Popravdě mě ta poslední dvě slova dost děsila, i když jsem k tomu neměla absolutně žádný důvod.

"Jenže tahle půlka rodiny jsou v podstatě předsudky samy," namítla jsem. "Nejsi Australan? Nemůžeš se mnou bydlet. Neživíš se rukama? Berou tě jako zloděje. Nevypadáš podle jejich představ? Můžeš čekat pomluvy ze všech stran. Nejsi křesťan? Ani náhodou! A navíc jsem se tě dotkla ještě před svatbou!"

"Víc než dotkla," zadíval se na mě se zdviženým obočím.

"Začal sis ty!"

"Vážně jsme zase zpátky u tohohle? Já tě nenáviděl. Tys mě málem znásilnila," věnoval mi další provokativní pohled. "Ne, teď vážně. Počítám s tím, že na mě nebudou mít nejlepší názor. Ale chci jim zkusit ukázat, že pro tebe budu ten nejlepší."

"To si sám nemyslíš," opáčila jsem.

"Že jsem pro tebe ten nejlepší? Ne, ale o tobě jo. Neznám lepší holku. Nikdy jsem nepotkal nikoho jako tebe."

"Čekal bys, že to o tobě řeknu taky?" pousmála jsem se.

"Jenže já lidí potkal miliony, tys žila většinu života tady."

"Asi prostě umím líp hledat."