Paradise City

-32-

Čekala jsem na něj přede dveřmi s podivně velkými výčitkami svědomí. Přestávala jsem si myslet, že to všechno předstíral jenom kvůli mně. Vypadalo to, že se doopravdy změnil a trochu mě to štvalo. Připadal mi mnohem dospělejší, než jsem byla já. Za posledních deset let jsem zůstala pořád stejná a nečekala jsem, že se to během dalších deseti let změní. On vypadal, že už pomalu plánuje založit rodinu.

Vyděsilo mě hlasité cvaknutí kliky a chladný vzduch, který vyletěl ze dveří koupelny spolu se záhadně se usmívajícím Axlem.

"Děje se něco? Můžem jít?" ujistila jsem se.

Axl dál tiše postával ve dveřích.

"Rozbil jsi něco?" podezíravě jsem zkoumala prostor za ním.

Žádná změna. Žádná odpověď. Zvědavě jsem přes něj nahlédla do koupelny. Neviděla jsem nic zvláštního. Axl zacouval o pár kroků zpátky. Konečně jsem měla rozhled po celé místnosti, ale pořád jsem si nevšimla ničeho nějak výjimečného. Než jsem se na něj stihla otočit, obmotal mi ruce kolem pasu a přitlačil mě na dveře, o kterých jsem si doposud myslela, že byly otevřené. Nedělal vůbec nic, jen se mi zblízka upřeně díval do očí. Čekal na moji reakci. Věděl, že nezvládnu odolávat moc dlouho. Nikdy dřív jsem si nevšimla, jak skvěle voněl, jak perfektně vypadaly jeho vlasy pod teple žlutým světlem. Neudržela jsem se, levou rukou jsem mu vklouzla do vlasů a přitáhla ho blíž. Jen o pár vteřin jsem ucítila jeho ruce mnohem níž než na zádech. No dobře, možná se zas tak moc nezměnil.

Můj pořád ještě logicky uvažující mozek chtěl cokoli namítnout, odstrčit jeho ruce putující po mých stehnech, odtáhnout se od jeho rtů. Ale kdo by poslouchal mozek? Nemyslela jsem na nic jiného, než na jeho zvláštní, možná přirozenou vůni. Hrál si se mnou. Poprvé za celou dobu, co jsme byli spolu, mě měl na sto procent ve svých rukou. Jeho rty chutnaly po hořkosladkém bourbonu, jemuž zřejmě na jídelním stole neodolal. Snažila jsem se ignorovat jeho zkamenělý rozkrok a pokračovat v líbání, jenže Axl měl zřejmě jiný názor. Starý Axl byl zpátky a mně to z nějakého záhadného důvodu dělalo radost. Ten Axl, kterého jsem tak nenáviděla. Ten sobecký tvrdohlavý víc kluk než chlap přetvářející všechno k svému obrazu. Nejhorší na tom všem bylo, že se mi jeho obraz začínal líbit.

Byla jsem myšlenkami mimo, což se mi poslední dobou dělo nezdravě často. Vnímala jsem jenom Axla, nic jiného. Bez přemýšlení jsem mu vklouzla rukou do kalhot. Než jsem se stihla zamyslet, co udělám dál, zase převzal iniciativu.  Možná to bylo oblekem, ale působil na mě jinak než normálně. Mátlo mě to - v dobrém slova smyslu. Všechno jsem vnímala jinak, mnohem intenzivněji. Snažila jsem se nevydat vůbec žádný podezřelý zvuk, ale přestávalo se mi to dařit. Několikrát jsem vyjekla, aniž bych chtěla. Musela jsem s tím přestat. Zakousla jsem se mu do ramene, které pohltilo můj poslední sten. Když jsem po chvíli otevřela oči, Axl měl v tváři pořád ten stejný magický úsměv jako předtím. O pár minut později jsme vylezli z koupelny jako by se vůbec nic nestalo. Za celou dobu jsme spolu neprohodili jediné slovo. Nevěděla jsem proč. Bylo to zvláštní, ale mělo to svoje kouzlo.

V obýváku se vůbec nic nezměnilo. Všichni se bavili i bez nás. Ne že by se na pohřbu šlo zrovna nějak bavit, ale minimálně si nikdo nevšiml, že jsme byli pryč.

"A co teď?" zeptal se Axl po chvíli zamyšleného mlčení.

"Můžem jíst a doufat, že se s náma nikdo nebude chtít bavit," pokrčila jsem rameny.

"Myslel jsem teď jako delší dobu. Budeš bydlet tady, nebo u mě?"

"To záleží na tobě. Taky se můžu vrátit do Austrálie," zazubila jsem se na něj.

"Tak na to zapomeň!" zavrtěl hlavou.

"Ale víš, že se tak jako tak za tři měsíce budu muset vrátit?"

"To mě právě děsí," zadíval se do prázdna. "Naše tour bude trvat rok, možná víc."

"A moje škola další čtyři roky."

"Čtyři?!" vykulil oči. "Nemůžeš studovat odsud?"

"Čtyři roky víceméně hlavně praxe," zavrtěla jsem hlavou.

"Co tu vlastně dělá?" zaslechla jsem nepříliš velkou část hlasitého rozhovoru odehrávajícího se za mnou.

"Poslední koncert máme na konci srpna. Pak můžu přijet za tebou," navrhnul Axl.

Poslouchala jsem ho jen tak na půl ucha, byla jsem soustředěná na čísi rozhovor za mými zády.

"Přišel s Audrey," odvětila osoba, jejíž hluboký ochraptělý hlas jsem poznávala.

"Kdo je zase Audrey? Nějak se v tom příbuzenstvu z Brianniny strany neorientuju, Micku," opáčil kdosi nepříjemně.

"Audrey je z mojí strany."

Musela jsem se otočit. Neměla jsem ponětí, co se za mnou odehrávalo, ale znělo to jako konverzace, kterou jsem si nemohla nechat ujít.

"Jak z tvojí strany? Z naší strany?" divila se drobná blondýna ve středním věku.

"Zapomněl jsem ti to říct," táta se začervenal. "Vypadá to, že nemám jenom dvě děti."

"Cože?!" blondýna vytřeštila oči.

Přemýšlela jsem, jestli se do jejich rozhovoru nějak zapojovat, takže jsem dál jen zarytě mlčela a pozorovala, jak se situace vyvine. Táta začal zmateně těkat pohledem kolem sebe, dokud nenarazil na mě.

"Liz, tohle je moje nejstarší dcera Audrey. A tohle je teta Liz," představil nás, při čemž se několikrát zakoktal.

"Tak já mám tetu!" překvapeně jsem vykulila oči.

"Micku, jestli je to vtip, mámin pohřeb na to není nejlepší místo!"

"Tohle je Audreyin přítel Axl," táta raději pokračoval v představování.

"Těší mě," špitnul Axl, zatímco se teta zmateně rozhlížela kolem sebe.

"Co se tady děje?" ozvalo se za mými zády, kde se z ničeho nic objevili tři čtyřicátníci.

"A kurva, měl jsem vám to asi říct dřív," hlesnul táta.