Paradise City

-1-

Přestože jsem se modlila snad ke všem existujícím božstvům, abych aspoň na chvíli zamhouřila oko, pořád se mi nedařilo usnout. Každou vteřinu jsem si začínala víc a víc uvědomovat, co se vlastně děje. Nemohla jsem se smířit s tím, že už budu navždy doma sama. Svým způsobem mě to uvrhlo do světa dospělých, aniž bych chtěla. Nikdo mi nic nepřikazoval, nic po mně nechtěl. Byla jsem závislá jen sama na sobě. Jo, máma byla přísná, ale měla jsem ji ráda. Vždycky dobře věděla, co dělá. Teď byla z ničeho nic pryč. Sakra, jak moc bych si přála, aby byl tohle všechno jenom sen!

Přesně v sedm ráno zazvonil telefon znovu. Volali z nemocnice a taky z pohřebního ústavu ohledně pohřbu. Ale víc nic. Musela jsem se připravit na to, že na pohřeb padne víc než půlka mých úspor. Zkrátka letos žádná dovolená nebude.

Na pohřeb dorazila celá rodina - všech šest tet, bratranci a sestřenice. Většina z nich se šla podívat i k rakvi, ale já se na to nezmohla. Nebrečela jsem. Možná to působilo chladně, ale prostě to neumím. Nedokážu brečet ze smutku nebo dojetím. Od dětských let jsem brečela jen kvůli bolesti. Všichni si mysleli, jak jsem silná, že toho dokažu tolik ustát, ale ne, prostě jsem se jen nedokázala rozbrečet, ať už se stalo cokoli.

V tu nejhorší chvíli se na hřbitov přihnal jakýsi poslíček z pošty se slovy, že tam mám hovor. Zrovna spouštěli rakev do hrobu. Z nebe se snášel prudký déšť, vytvářející na zemi bahnivé kaluže. Houslistka, kterou najala teta Steph, hrála na černé housle máminu oblíbenou píseň, Love Me Tender.

"Je to vážně tak důležitý, abyste mě kvůli tomu táhnul pryč z pohřbu vlastní mámy?" vyjekla jsem podrážděně.

"Volá vám notář. Prý je to neodkladná záležitost s pětidenní lhůtou."

"Nemohlo by to pět minut počkat?" hodila jsem po něm psí oči.

"Audrey, běž, máma by ti to odpustila." pobízela mě teta Steph.

"Vždyť už je stejně konec." dodal výjimečně střízlivý bratranec.

"Snad budu za chvilku zpátky." ustrašeně jsem se na ně ohlédla, kráčejíc v patách ne zrovna vysokému mladému pošťákovi.

"Slečna Audrey Myersová?" ozvalo se v telefonu.

"Ano." znělo to, jako bych se spíš ptala.

"Lewis Wilde, notář. Chtěl bych vám vyjádřit upřímnou soustrast." odvětil hlubokým hlasem: "Volám ohledně dědictví po vaší matce."

"Co je s ním? Dům na mě nechala přepsat už, když mi bylo osmnáct."

"To sice ano, ale měla ještě společný účet s vaším otcem." dodal neutrálním tónem.

"Neměl by to zdědit on?" podivila jsem se.

"Větší část ano. Ale vám by měla připadnout čtvrtina až polovina."

"Víte co, to nemá cenu. Tátu jsem nikdy neviděla a akorát se tím budu muset zabývat."

"Jste si jistá? Přijdete o hodně peněz." hlesl překvapeně.

"Můžu se zeptat, o kolik? Pár tisíc?"

"Aktuálně osmdesát až sto šedesát milionů dolarů."

"Cože?" vykulila jsem oči.

"Ano."

"Milionů?"

"Ano.

"Počkejte, možná mi to za těch pár starostí stojí."

"Znáte adresu vašeho otce?" ujistil se.