Paradise City

-12-

"Tak jsme tady." oznámil sotva po pěti minutách cesty.

"Vyčítám si, že jsem ji tam nechala." zase jsem si pro rozebírání mých vnitřních konfliktů vybrala ten nejhorší čas.

"S Izzym bych se o ni nebál."

"Promiň, že tebe takhle sypu všechno, co mi přijde na mysl." měla jsem potřebu se za to omluvit.

"Neomlouvej se." Zadíval se mi do očí možná až moc dlouho. "Víš, že máš v oku pihu?" dodal zaujatě.

Zahleděla jsem se do prázdna. Nějak jsem se vznášela hlavou v oblacích a nemohla se vrátit na zem. Možná se toho za poslední dobu událo až moc. Vzpomínala jsem na mámu. Jak mi o té pize v oku tenkrát říkala. Tvrdila, že mě má chránit. A že mě donese tam, kam budu chtít. Momentálně jsem nikam nosit nechtěla. Nikde jinde, nikdy jindy mi nebylo líp než tady a teď. Přála jsem si zastavit čas, možná jen zpomalit.

"Děje se něco?" z ničeho nic na mě promluvil.

"Vůbec nic. Jenom mi tahle doba jednou bude chybět." usmála jsem se na něj.

"Nebude." Natisknul mě na dveře svého bytu, které za mými zády odemknul a i se mnou proklouznul dovnitř.

"Proč?" podivila jsem se.

"Nenechám tě odjet."

"Protože mám ráda hady?" pousmála jsem se.

"Ne, vlastně nevím proč." zavrtěl hlavou. "Možná jsem zamilovanej, možná mě jenom baví řídit Audi." dodal zamyšleně a začal šátrat rukou na mých zádech, hledaje zapínání šatů.

"Na boku." Nasměrovala jsem ho k místu, kde se nacházel zip.

"Děkuju." zašeptal mi zblízka do ucha a začal spodním rtem přejíždět po mém krku, svlékaje ze mě těsné šaty.

"Jdeme do ložnice?" navrhla jsem. Ne, že bych měla něco proti chodbě, ale být zády natisknutá na věšáku, který mi nabodával krční páteř, nebylo zrovna nejpohodlnější.

"Na to máme celou noc." zavrčel, rozepínaje si kalhoty.

"Tak mě aspoň sundej z toho věšáku!"

Stihla jsem mu ještě vtisknout rychlou pusu, než mě zvednul a usadil na vysokou komodu, jejíž vrchní část se nacházela přesně ve výšce jeho pasu. Zaslechla jsem tiché zaklepání, ale rozhodla jsem se ho ignorovat.

"Vím že jseš doma! Kdybys tak nebouchal dveřma, měl bys ode mě klid!" ozvalo se zpoza vchodových dveří.

Dveřma... to určitě.

"A do prdele!" zašeptal Slash.

"Co je?" Nechápala jsem, co se děje.

"Můžu u tebe přespat?" pokračoval kdosi z chodby ve svém monologu.

"Ashi, teď se to nehodí." zamručel Slash otráveně.

"A můžu si u tebe aspoň něco schovat?"

"Jak je to velký?" ujistil se Slash.

"Jenom jedna taška."

"Fakt jenom jedna?" zeptal se pro jistotu ještě jednou.

"Jedna, vážně. V úterý si to u tebe zase vyzvednu. Jenom nechci, aby to u mě našla máma."

"Jo, proto to má najít u mě." Slash zakoulel očima.

"Prosím." ozvalo se zpoza dveří.

"Tak jo, fajn, nech mi to za dveřma v botníku." Přikývnul, ačkoli to Ash nemohl přes dveře vidět.

"Na chodbě? Zbláznil ses?!" vykřiknul přehnaně nahlas.

"Sakra, Ashi, jsou asi čtyři ráno! Polož mi tu zatracenou tašku před dveře a já ji do půl hodiny seberu!" rozčílil se Slash.

"Fajn, fajn, fajn. Tak jo." opáčil a po chvíli hlasitého rachocení za dveřmi se konečně vypařil.

"Promiň." zašeptal Slash s pohledem upřeným do mých očí.

"V pohodě. Takže teď?" Přejela jsem mu rukou po hrudi.

Neodpověděl. Vůbec neodpověděl. Jen udělal to, co měl celý večer v plánu. Pořád jsem se divila tomu, jak dobře mi může být s člověkem, kterého jsem znala sotva dva dny. Když na chvíli zamířil za dveře pro tašku, kterou mu tam nechal Ash, přemýšlela jsem, k čemu bych to, co mezi námi bylo, mohla přirovnat. Nemohla jsem se ubránit myšlence, že ve mě Slash vyvolával úplně stejný pocit jako whiskey. To zvláštní teplo mě v podbřišku hřálo úplně stejně, jako když jsem v sobě měla už půlku láhve mého oblíbeného nápoje. Byla jsem stejně podivně zmatená, šťastná, omámená, cítila se pohodlně. A to všechno jen tak bez důvodu.

Nechávala jsem se unést, zmást se kouzlem okamžiku. Připadala jsem si opile, i když jsem toho vlastně moc nevypila. Chvíli jsem viděla jen změť toho, co se dělo. Měla jsem v mozku zatmění. Před očima se mi střídavě objevovaly jeho vlasy, oči a rty. Nevnímala jsem okolí, jen pocity.

Leželi jsme v černé dřevěné posteli uprostřed útulného pokoje vymalovaného tmavě vínovou barvou. Skrz černé závěsy do místnosti prosvítalo ostře žluté světlo pouličních lamp. Na vrchních deskách skříněk a stolků postávalo několik terárií s různobarevnými hady a na jedné ze zdí viselo seřazených několik kytar. Budík hlasitě tikající na nočním stolku oznamoval deset hodin ráno. Slash ještě spokojeně oddychoval ve své posteli s dekou prazvláštně obmotanou kolem těla.

Opatrně jsem vstala a zamířila si prohlédnout všechna terária. Nesahala jsem na hady, které jsem neznala, jen jsem si je z povzdálí skrz sklo prohlížela, dokud jsem nenarazila na Ellie. Tvářila se, že mě poznala, ale skutečnost byla otázkou, proto jsem ji radši nechala tam, kde byla, hodila jsem na sebe jedno ze Slashových triček, která se povalovala na židli, a vydala se do kuchyně ulovit něco k snědku.

Slashova lednička byla plnější, než jsem od chladničky začínajícího rockera očekávala. Dokonce i kuchyně nebyla vybavená pouze alkoholem a pečivem, což bylo celkem překvapivé. Nevěděla jsem, jestli to v Americe není považováno za neslušné, vařit v domě, kde jsem strávila noc, protože v části Austrálie, kde jsem bydlela, to byl naopak zvyk, ale popadla jsem pár misek a pánviček a začala dělat lívance, toasty, slaninu a vajíčka, prostě kompletní snídani. Krátce poté se ve dveřích zjevil rozcuchaný Slash jen ve spodním prádle.

"Dobrý ráno." zachraptěl rozespalým hlasem.

"Dobrý."

Jeho pohled se přesunul ze mě na pánev s lívanci. "My máme lívance?" Zatvářil se užasle, načež se začal usmívat.

"No jo, asi to tak bude." Přikývla jsem a věnovala se dál jejich obracení.

Nepostřehla jsem, že stojí za mými zády, dokud jsem neucítila jeho hlavu na mém rameni a ruce obtočené kolem pasu.

"Nechtěla bys bydlet u mě?" zeptal se z ničeho nic.

Ráda bych řekla ano, ale znali jsme se teprve dva dny. Přijela jsem sem řešit něco úplně jiného. A nezbývalo mi na to zrovna moc času.

"Proč? Potřebuješ někoho, kdo by ti dělal k snídani lívance?" Otočila jsem se na něj.

"Víš co? Vezmeme to jako výměnnej obchod. Ty mi uděláš lívance a já udělám tebe." pousmál se a natisknul mě na kuchyňskou linku.

"Počkej!" vykřikla jsem zbytečně nahlas.

"Co?" zadíval se mi do očí, drže v ruce pramen mých vlasů.

"Spálí se to." Ukázala jsem na pánev s lívanci vedle sebe.

"Teď už ne." Mrknul na mě a otočil kolečkem na sporáku.