Paradise City

-26-

Přijeli jsme o pár minut pozdě, ale ničemu to nevadilo. U našeho rezervovaného stolu totiž ještě ve chvíli, kdy jsme dorazili do restaurace, nikdo nebyl.

"Chodíme všichni pozdě," poznamenal Axl jen několik vteřin předtím, než do dveří vtrhla Amy.

"Sakra, jsi tu dřív!" zaklela nahlas.

"Pro jednou jsem vyhrál." Usmál se na ni Axl vítězoslavně.

"Je to poprvý, tak proč bych ti to nepřála." Opětovala mu úsměv a konečně za sebou zavřela dveře, kterými do restaurace proudil chladný, vlhký vzduch.

"Vzal jsem s sebou Audrey, nevadí?" ujistil se Axl.

"Co to, že sis konečně našel normální holku?" Pousmála se. "Že by ses začal usazovat?"

"Jak konečně?" Nechápal ji.

"Všechny tvoje ostatní holky byly buď kurvy, striptérky, pornoherečky, nebo Erin." vyjádřila se poněkud explicitně.

"Amy!" Zamračil se na ni.

"Co? Není to pravda?" Zadívala se na něj se zdviženým obočím.

V tu chvíli se prudce rozrazily dveře a dovnitř vtrhnul člověk, vypadající jako Axlova rozměrnější, ležérnější, nudnější a mnohem zmatenější verze. Správně jsem hádala, že tohle byl ten Stuart, o kterém Axl mluvil.

"O dvacet minut pozdě..." Amy si poklepala na hodinky.

"Promiň, já, nestih jsem to," zamumlal Stuart během toho, co si usilovně mnul oči.

"Co je to tentokrát? Ujelo ti auto? Jezdící schody? Zapomněl sis doma boty?" obul se do něj Axl.

"Čau, jsem Stuart," představil se mi, když si všiml, že u stolu sedí někdo, koho ještě nezná.

"Audrey." odvětila jsem tiše.

"Moje Audrey." upřesnil mě Axl.

"Stuart. Prostě Stuart. Ničí, sám svůj." dodal Stuart.

"To jsme trochu odbočili od toho, proč jdeš zase pozdě." Amy se vrátila zpět k původnímu tématu diskuse.

"Prostě jsem to nestíhal." Pokrčil rameny.

"Cos nestíhal? Vzbudit se dřív?"

"Nestíhal jsem se připravit. Stačí?" Zakoulel očima.

"Jak se ty, prosím tě, připravuješ?!"

"Třeba jsem si vzal čistý hadry a vyčistil si zuby."

"Nehádejte se, vždyť je to v pohodě!" snažil se je usměrnit Axl.

"Jo, ale Stue si takhle nikdy nikoho nenajde!" namítala Amy.

"Proč bych si neměl nikoho najít?" divil se Stuart. "Vždyť se na mě koukni, vidíš ty břišáky, ostrý rysy,..." dodal ironicky.

"Ale když přijdeš o dvacet minut pozdějc, každá holka odejde s tím, žes nepřišel vůbec!" Amy si trvala na svém.

"Dobrý den, máte vybráno?" vyrušil nás vysoký světlovlasý číšník.

"Ještě ne." odpověděla jsem za všechny a konečně otevřela jídelní lístek, do kterého mi Axl nahlížel přes rameno, ačkoli měl na stole svůj vlastní.

"Já mám vybráno!" prohlásila Amy jen chvíli poté, co si začala procházet menu.

"Už? Vždyť jsi teprv stihla zjistit, že máš před očima papír!" vykřikl Stuart.

"Kdybych si nedal žebra, bylo by to divný, že jo?" ujistil se Axl.

"Proč?" Nechápala jsem ho.

"Nemusíš mít vždycky žebra," poradila mu Amy.

"Dám si burger," vložil se do toho Stuart.

"Tak já si vezmu ty těstoviny." Vybrala jsem si jen, abych nezůstala jako poslední.

"No jo, tak já si dám zase žebra!" povzdychnul si Axl.

"Skvěle, takže máte všichni vybráno!" ozvalo se za námi.

Zatímco jsme čekali na jídlo, Amy vyprávěla historky z dětství, při kterých se Axl červenal až za ušima. Nikdy dřív jsem ho neviděla se za něco stydět. Většina věcí, co na něj prozradila, byla spíš roztomilá než trapná. Axl měl vážně zvláštní dětství. Na tom, že se v pěti letech pokusil podpálit benzínovou pumpu, nebylo ještě nic divného, ale to, že už o dva roky později přeprodával ve škole drogy, byl přece jen trochu jiný kalibr.

Amy i Stuart se hned po obědě vraceli zpátky do Indiany, takže je Axl vysadil na letišti, na které už tentokrát trefil.

"Co chceš dělat teď?" zeptal se mě, když vyjížděl z parkoviště.

"Co bys dělal normálně, kdybych tu nebyla?"

"Jel bych za tebou," odpověděl bez váhání.

"Ne, vážně." Pousmála jsem jsem na něj.

"Asi bych si koupil kokos a jel do Oxnardu na pláž. To dělám často," odvětil zamyšleně.

"Kokos?" Rozesmála jsem se.

"Kokos. Kupodivu v Oxnardu kokosy nerostou."

"Takže si koupíme dva kokosy a jedem na pláž?" navrhla jsem.

"To zní víc než dobře." Přikývnul s pohledem upřeným do mých očí. "Co bys dělala, kdybych tu nebyl já?" zeptal se mě místo toho, aby mě políbil.

"Asi bych byla doma a řešila se zbytkem rodiny ten zítřejší pohřeb," odvětila jsem otráveně. Vážně jsem čekala pusu.

"Chceš, abych tam šel s tebou?" nabídnul se.

"Proč bys tam chodil se mnou?" Nechápala jsem ho.

"Je tam jídlo zdarma." Sarkasticky se pousmál. "Ne, jenom mě to napadlo. Nepotřebuju se vidět s celou tvojí rodinou. Ale kdybys chtěla, tak půjdu s tebou jako, jak se tomu říká, psychická podpora."

"Víš co, pojď si koupit ty kokosy." odbočila jsem zpátky k lehčímu tématu.

Nečekala jsem, že ta pusa, kterou Axl zapomněl, přijde právě teď, ale když přišla, nelitovala jsem toho. Jen jsem nechápala, jak při tom Axl mohl v klidu řídit.

Jen o pár minut později už na zadních sedadlech ležely dva kokosy a my jsme se hnali krajinou na severozápad. Axl jistě do Oxnardu jezdl často. Tvářil se, že cestu dokonale zná. Zajímalo mě, jak to tam vypadá a hlavně, co ho tam tak často táhne. Projížděli jsme podél pobřeží. Pořád jsme se o něčem bavili, možná proto cesta ubíhala tak nezvykle rychle. Z ničeho nic prudce zatočil do jedné z menších uliček a dojel až na její konec, kde zastavil. Zmateně jsem se rozhlédla kolem sebe. Mezi nudnými šedými domy se najednou vynořila skoro až kýčovitě hezká pláž.

"Tak jsme tu," oznámil Axl a se spokojeným výrazem v tváři se natáhnul dozadu pro oba kokosy.

Nebyla jsem zvyklá vidět ho takhle v klidu. I teď v jeho umírněnějším období se občas pořád projevoval jeho temperament, ale v tuhle chvíli vypadal jako ta nejklidnější osoba na Zemi. Uvažovala jsem, jestli je lepší dívat se na Axla, nebo na moře, takže jsem mezi nimi jen neustále těkala pohledem. Místní pláž nevypadala vůbec jako obyčejná idylická zátoka s nebesky bílým pískem. Písek tady byl naopak atypicky žlutý, místy přecházející v oblázky. V kombinaci s šedomodrou zpěněnou vodou připomínal obraz od van Gogha. Všechno dohromady to ve mně vyvolávalo pocit, že si sem nikdo nejezdí vyčistit hlavu pozitivním způsobem. Ti, kdo sem jezdili, přijížděli vzpomínat na to, co zrovna nebylo. A mezi nimi byl i Axl.

"Tak jdeš?" vyrušil mě z mého kochání se výhledem.

"Jo. Je to tady... hezký," nebyla jsem schopná se vyjádřit. Chtěla jsem se ho zeptat, proč nebo jak často sem jezdí a co má za problém, ale bála jsem se. Měla jsem strach, že se ho ta otázka nějak dotkne, takže jsem neřekla vůbec nic.

"Něco mě napadlo." Mrknul na mě. "Co se takhle zdržet ještě chvíli v autě?"