Paradise City

-22-

1991

Splnila jsem si vlastně všechno, co šlo. Znovu jsem začala s rodeem. Do sedla se mi povedlo vrátit celkem rychle, takže mě po pár měsících čekala úspěšná kvalifikace na mistrovství. Sama jsem tomu nevěřila, když jsem pak stála na bedně jeden rok v Římě, další v Tokiu, minulý rok v Sydney a letos v Barceloně. Na veterinu jsem se dostala napoprvé. První čtyři roky jsem měla za sebou. Čekaly mě ještě další čtyři, kterým předcházela několikatýdenní pauza. Ještě jsem nevěděla, jak ji mám v plánu strávit. Mohla jsem se vrátit zpátky do svého temného krcálku s košilemi, který stále poptával jednu prodavačku, nebo letět do LA za rodinou. Druhá možnost se nezdála jako zas tak špatný nápad, ale brzdily mě vzpomínky. Při každé zprávě o Slashovi v televizi nebo v novinách mě nepříjemně bodlo u srdce. Nemohla jsem si to nalhávat dál. Chyběl mi stejně jako všichni jeho hadi, hudba a společné vaření oběda. Věděla jsem, že teď někoho má, navíc jsem mu to nehodlala odpustit, ale přesto jsem na něj ráda vzpomínala. Z hlubokých myšlenek mě probralo zařinčení telefonu.

"Myersová, prosím." hlesla jsem.

"Nápodobně." po dlouhé době jsem zaslechla Lauřin hlas.

"Laure! Jak se máš?" vykřikla jsem nadšeně.

"Ne zrovna nejlíp. Předevčírem volali z nemocnice, že babička umřela." oznámila posmutněle.

"To mě moc mrzí."

"Vím, žes ji neznala, ale přece jenom jsi taky rodina, tak jsem ti to chtěla říct. V sobotu bude pohřeb. Jestli chceš, můžeš přijet, ale nikdo tě nenutí." dodala vzápětí.

Sama jsem nevěděla, co mě to popadlo, ale souhlasila jsem. Koneckonců jsem nad návštěvou LA taky přemýšlela. Ty vzpomínky se daly aspoň zčásti ignorovat. Chtěla jsem vidět rodinu, to bylo hlavní. Popadla jsem svou ne zrovna velkou kabelku, do které jsem nacpala pár kusů oblečení a stejně jako před čtyřmi lety jsem vyrazila na letiště v tom, co jsem zrovna měla na sobě.

Po několikahodinovém letu jsem konečně stála před tátovým domem. Jediným rozdílem bylo, že jsem tentokrát na letišti nikoho nepozvracela. Jinak se vůbec nic nezměnilo. Stejně jako před čtyřmi lety jsem se zhluboka nadechla a stiskla tlačítko zvonku. Jen o pár vteřin později se ve dveřích zjevila Laure. Bez dredů a s mnohem ostřejšími rysy v obličeji. Chvíli mi trvalo než jsem ji poznala.

"Ty vypadáš ještě líp než předtím." vyměnily jsme si tu samou větu.

"Upřímnou soustrast." Potřásla jsem jí rukou, jakmile jsem si uvědomila, proč jsem přijela.

"Děkuju. A teď mi musíš všechno říct. Cos ty čtyři roky dělala?" začala se vyptávat.

"Vlastně se jenom učila o zvířatech a jezdila na nich." Rozesmála jsem se.

"Jak vůbec dopadlo to mistrovství?" zajímala se.

"První stříbro, pak třikrát zlato."

"Tak to gratuluju!"

"Co vůbec děláš ty? Kam jsi šla na školu?"

"Vystavuju v galerii, tetuju, designuju loga firem a tak různě."

"A co Izzy? Jste pořád spolu?"

"Dávno ne." Zavrtěla hlavou. "Jsme spíš něco jako nejlepší kámoši. Jak to vůbec dopadlo s Axlem?"

"S Axlem?" Nechápala jsem ji.

"No jak za tebou jel do Austrálie." pokusila se to upřesnit, čímž mi vůbec nepomohla.

"Axl za mnou jel do Austrálie? Kdy? Nespletla ses?" Vykulila jsem oči.

"Budou to tak dva měsíce zpátky. Ptal se mě na adresu. Tvrdil, že ti musí něco vysvětlit."

"Před dvěma měsícema jsem byla v Barceloně!" vzpomněla jsem si.

"Tak to jste se asi nepotkali..." Pousmála se.

"Nevadí ti, když teď pojedu za Axlem?" hlesla jsem zamyšleně.

Laure jen s úsměvem zavrtěla hlavou. "Dám ti adresu." dodala vzápětí.

Když jsem zvonila na Axlovy dveře, byla jsem nervózní. Nevěděla jsem, kde se to ve mně vzalo, ale když jsem slyšela, co všechno kvůli mně udělal, cítila jsem, jak se mi celým tělem od hlavy až po konečky prstů rozlévá příjemně hřejivý pocit. Po chvíli rozmýšlení jsem se konečně odhodlala a zazvonila. O pár vteřin později se mezi futry zjevil Axl s nevěřícným výrazem v tváři.

"Aaaud-drr-reyy? zakoktal se, načež mi bez váhání obmotal ruce kolem pasu a s absolutním odhodláním mě políbil.

Nereagovala jsem tak, jak jsem byla zvyklá. Nevlepila jsem mu facku. Nezačala jsem na něj hystericky ječet. Prostě jsem mu tu pusu oplatila.

"Tys byl za mnou v Austrálii?" zeptala jsem se, jakmile jsme se od sebe na chvíli odtáhli.

"A tys tam očividně nebyla." opáčil.

"Byla jsem v Barceloně na mistrovství. Měls mi dát vědět." Usmála jsem se na něj. "Cos mi vůbec chtěl, žes kvůli tomu musel letět takovou dálku?"

"Rozešel jsem se s Erin." oznámil jako první. "A taky jsem ti chtěl říct, jak to tenkrát bylo." Začervenal se.

"Jak to tenkrát bylo?" položila jsem mu otázku na to, o čemž jsem už nechtěla nikdy nic slyšet.

"Začala to Adriana. Ráno prostě přišla a vlezla na mě. Na mě, ne na Slashe. Říkal jsem jí, že nemám náladu, ale ten dole si to nemyslel. Když tam pak vtrhli Steven s Erin, hodil jsem to všechno na Slashe. Nevěděl jsem, že tam jseš taky. Neviděl jsem tě. Nechápu jak. Steven má kurva metr sedmdesát! Nejhorší na tom je, že Slash si doteď myslí, že s ní fakt spal on." Zrudnul ještě víc.

Byla jsem v šoku. Takže Slash za nic nemohl. Utekla jsem mu pro nic za nic. To Axl byl ten hajzl. Kdyby se tenkrát přiznal, bylo by teď možná všechno jinak. Měla jsem chuť ho vykuchat zaživa a vyrobit si z něj rohožku do předsíně. Ale jeho pohled tu chuť měnil v úplně něco jiného. Vlastně vypadal jinak. Připadalo mi, že dospěl. Mluvil rozumně, působil rozumně. Věděla jsem, že bych to neměla dělat, ale musela jsem ho znovu políbit. Když jsem na svých zádech ucítila jeho ruku šátrající po zapínání podprsenky, uvědomila jsem si, jak špatné a skvělé zároveň bude to, co bude následovat.