Paradise City

-37-

Axl
Příšerně mi třeštila hlava. Nepamatoval jsem si vůbec nic. Přemáhal jsem se otevřít oči, ale věděl jsem, že jakmile to udělám, obsah mýho žaludku okamžitě skončí na podlaze. Zašátral jsem rukou vedle sebe, abych se ujistil, že je Audrey pořád tady, jenže postel byla prázdná. Jediný, co jsem nahmátnul, byl kýbl na nočním stolku. Přitáhnul jsem ho k sobě, kdyby se hodil, a pomalu otevřel oči. Můj žaludek kupodivu nedělal vůbec nic. Chtěl jsem zavolat na Audrey, ale vyšel ze mě jenom chrapot. Pro jistotu jsem si vzal s sebou kýbl a zamířil do koupelny. Cestou jsem marně vyhlížel Audrey. Ze včerejška jsem si vůbec nic nevybavoval. Jediná jasná věc byla, že jsem se nepřevlíkal sám, protože ty těsný červený spodky bych si do postele v životě nevzal.

Když jsem v koupelně zvednul pohled k zrcadlu, musel jsem se začít smát. Neměl jsem ponětí, kde se mi na hlavě vzaly copánky, ale ten, kdo mi je udělal, měl celkem smysl pro humor. Navíc jsem musel uznat, že nevypadaly zas tak špatně. Vlastně jsem uvažoval o tom, že bych je začal občas nosit.

Vypláchnul jsem si pusu a ještě jednou zavolal na Audrey. Ticho. Třeba byla u Laure. Nebo někde jinde. Netušil jsem, co jsem včera dělal já, natož co dělala Audrey. Zašel jsem si do kuchyně pro kus rohlíku a zkusil se vážně zamyslet. Co byla moje poslední vzpomínka?

S třetím soustem si můj žaludek usmyslel, že se mu to, co v něm leží, nelíbí, takže to všechno poslal na výlet do dřezu. A přesně v tu chvíli jsem si na to vzpomněl. Pohřeb! Včera jsem byl s Audrey na tom pohřbu. Ale nepamatoval jsem si víc než to, že jsem tam byl. Audrey tam klidně mohla přespat. Dokonce mi o tom mohla říct. Jenže v mojí paměti nebylo vůbec nic. Kde jsem vůbec co pil? Co když jsem to zase podělal? Co když Audrey zase odjela? To se nemohlo stát!

Začala se mi zase šíleně motat hlava. Bylo mi na omdlení. Znovu jsem si vypláchnul pusu a vrátil se zpátky do ložnice. Na záda se mi přilepila nějaká cedulka, možná kus salátu. To, že to nejspíš bude vzkaz od Audrey, mi došlo až po pár minutách. Prudce jsem se překulil na břicho. Neměl jsem to dělat, neudělalo mi to zrovna nejlíp. Když jsem zjistil, že šla jenom na nákup, spadnul mi kámen ze srdce. Jenže podle toho papíru se už měla dávno vrátit. Co když to byla lež? Co když zase odjela? A co když se jí něco stalo? Co se vůbec dělo včera? Existovala jenom jedna osoba, která mi mohla pomoct.

Ještě jednou jsem si zkusil kousnout rohlíku a vytočil Lauřino číslo. Čekal jsem možná dvě minuty, ale nic. Třeba ještě spala. Zoufale jsem začal obvolávat všechny ostatní, jenže ani to mi v ničem nepomohlo. Slash to dokonce položil. Měl jsem jedinou možnost - dojet se zeptat Laure, co se včera stalo.

Asi jsem měl po včerejšku ještě dost zbytkáče, ale to mě nemohlo zastavit. Musel jsem najít Audrey. Cestou se mi hlavou honily miliony myšlenek. Pochyboval jsem úplně o všem. Připadal jsem si jako v absolutně absurdním sci-fi filmu. Jako někdo, kdo zaspal apokalypsu. Všechno mělo tak zvláštní šedožlutou mlhavou barvu. Vzduch vypadal, jako by se z něj za chvíli měli začít líhnout pavouci uzavírající nás všechny do skleněných koulí z podivně pevných pavučin. Připadalo mi, jako by to všechno byl jenom sen. Kdybych se zabil, možná bych se vzbudil zpátky ve svojí posteli vedle svojí Audrey. Ale co když ne?

Nejde ani popsat, jak moc jsem se o ni bál. Sama nechápala, kolik pro mě znamenala. Já vlastně taky ne. Nerozuměl jsem tomu, jak jsem dokázal čtyři roky myslet na holku, kterou jsem viděl do tý doby jenom čtyřikrát. Byla tak zkažená a nezkažená zároveň. Nikdy nic nebrala vážně a všechno všem dokázala odpustit. Na nikoho nezvládla zlobit a nikdo se nezvládnul zlobit na ni. A teď byla prostě pryč. Doteď jsem zůstával docela v klidu, ale když jsem zastavil před jejich domem, začal jsem z ničeho nic brečet. Za žádnou cenu to nešlo zastavit. Musel jsem vystoupit a začít něco dělat. Místo toho jsem se hroutil na volantu a brečel, jako by mi bylo pět.

Z ničeho nic se ozvalo zaklepání na okno. Málem se mi vážně ulevilo. Na první pohled mi připadalo, že na chodníku stojí Audrey, ale ukázalo se, že jsou si jenom s Laure podobnější, než jsem si myslel. Utřel jsem si oči do hadříku na leštění přístrojovky a s povzdychnutím jsem stáhnul okno.

"Děje se něco?!" vykřikla Laure vyděšeně.

"Kde je Audrey?"

"Co se děje?" zopakovala otázku, na kterou už se jednou ptala.

"Zmizela. Když jsem se vzbudil, nebyla doma," chrlil jsem to na ni až moc rychle.

"Proč máš copánky?" zeptala se místo jakékoli normální otázky.

"To bych taky rád věděl," pokrčil jsem rameny.

"Proč si myslíš, že zmizela?" zůstávala podezřele klidná.

"Co se dělo včera?" musel jsem se zeptat. "Poslední, co si pamatuju, je, že jsem mluvil se sourozencema tvýho táty."

"Já s Audrey jsme tam taky zrovna nebyly. Dali jste si bourbon. Celkem dost bourbonu. Pak jsi dopsal November Rain a málem se prokecnul o mně a Izzym," shrnula včerejší večer ani ne do půl minuty.

"Cože?!" vytřeštil jsem oči.

"Na kterou část?" rozesmála se.

"Poslední. Kolik jsem toho vykecal?"

"Nic, Audrey tě zastavila. Začal jsi mluvit o tom, cos viděl před dvěma měsícema. K tomu dítěti ses naštěstí nedostal."

"K dítěti?" nechápavě jsem naklonil hlavu.

"K dítěti?" zopakovala moji otázku.

"Kdo má dítě?" ujistil jsem se.

"Nikdo nemá dítě!" začala se podezřele červenat.

"Tak k jakýmu dítěti jsem se měl dostat?" nechápal jsem ji.

"Cestou do auta jsi chtěl někomu vzít z kočárku dítě," mávla rukou.

"A Audrey mě zase zastavila?"

"Ta ženská radši utekla. Ale to je fuk."

"Takže nevíš, kde je Audrey?" vrátil jsem se zpátky k tomu, proč jsem sem přijel.

"Jediný, co mě napadá je, že by ještě byla u Slashe," zatvářila se zamyšleně.

"Ještě?" nechápavě jsem zvednul obočí.

"Domlouvali se, že k němu přijde v osm."

"Dneska?"

"Dneska v osm ráno. Volal mi, že se jí chce ještě jednou pořádně omluvit."

"Proč mi teda na ten lístek napsala, že jde na nákup?" zarazil jsem se.

Laure znovu zrudla."Napsala ti, že jde na nákup a ty ji hledáš?" nechápavě se na mě podívala.

"Napsala, že se vrátí před hodinou."

"A kvůli tomu tu takhle vyšiluješ?" ujistila se.