Paradise City

-46-

Cosi mě přesvědčilo, abych s ním na tu oslavu vážně jela. Nebylo to Axlovo odhodlání ukázat koni za oknem, co všechno dokáže v posteli, spíš můj vnitřní pocit, že všechno beru na mnohem lehčí váhu než on. Vždycky jsem byla k lidem nedůvěřivá, jenže s Axlem se to ještě víc vystupňovalo. Přispívaly k tomu především jeho neustálé změny nálad a fakt, že jsem ho znala i před čtyřmi lety, kdy na tom byl psychicky ještě podstatně hůř než teď. Nezačali jsme dobře, ale upřímně, kdo by se ujal náhodné Australanky vypouštějící ze sebe na letišti kompletní obsah žaludku?

Axl byl člověk, kterému jsem nemohla nic zazlívat. Sice jednal impulzivně, a to dost často, ale nikdy nic nemyslel zle, alespoň se mnou ne. Nejspíš měl pravdu v tom, že byla moje laťka ideálního partnera nastavená mnohem níž, než ta jeho. Kromě Dereka jsem si na nikoho nemohla stěžovat, možná protože jsem nikoho kromě Axla nestihla poznat pořádně. Ani u něj jsem si popravdě s ničím nebyla jistá. S tím, jak často se měnily jeho nálady a kolik toho tajil, byl jeho mozek jeden velký labyrint.

"Tohle je o dost větší, než jsem čekal," prohlásil, když jsme zastavili před domem jedné z mých tet.

"Varovala jsem tě," zaculila jsem se na něj.

"Měla jsi říct, že to samý sis myslela, když jsi mě poprvý viděla bez kalhot," ironicky zakoulel očima.

"Pravda, od chlapa, co má metr pětasedmdesát jsem tohle nečekala," uznale jsem pokývala hlavou.

"Nemůžu za to, že tě doma moc krmili!" zavrčel podrážděně.

"Nelíbí se ti, že se na tebe koukám zeshora?"

"Přesně naopak, ale občas z tebe jde strach."

"Kdy?" podivila jsem se.

"Když jsi vezmeš podpatky a jseš vyšší než Duff." odpověděl rychleji, než jsem čekala. "Ale nestěžuju si," začal se podezřele usmívat.

"Nevypadá to, že si nestěžuješ," změřila jsem ho pohledem.

"Kdybys byla menší, tvoje nohy by nevypadaly takhle," zadíval se na ně, jako by je měl v úmyslu sníst.

"Jako dva kusy hovězí šunky?"

"Ne, jako něco, co chci mít každej večer kolem pasu," naklonil se hlavou k mému stehnu a od kolene nahoru ho přejel špičkou jazyka.

"Nemusíš tu šunku sníst!" vyjekla jsem trochu vyděšeně.

"A co když zajdu na oběd mezi šunky?" pousmál se, při čemž chytil do zubů vrchní část mých slavnostních kalhotek.

"Měl jsi na to půlku dne! A vůbec, kdo z nás dvou chtěl jet grilovat?! Bude tu dost jídla."

"Ale předkrm..."

"Přece nechceš jíst v autě!" namítla jsem.

"Tenhle typ jídla nedrobí," rozhodl se ignorovat moje pravidla konzumace v autě a zabrousil jazykem do zapovězených končin.

Moje mysl se za žádnou cenu nebyla schopná rozhodnout, jestli ho zastavit, nebo ho nechat pokračovat. Prakticky vzato, mysl rozhodnutá byla už od začátku, ale moje tělo si začínalo myslet něco jiného.

"Vážně chceš zůstat v autě?" nervózně jsem se rozhlédla kolem sebe.

"Dej mi tři minuty," pousmál se na mě, než se vrátil k rozdělané činnosti.

"Za tři minuty to nestihneš," zavrtěla jsem hlavou.

"Věř mi," zamumlal mi do klína těsně před tím, než potvrdil, že vážně nelhal.

"Cože?!" vyjekla jsem nekontrolovaně. "To nebyly ani tři minuty!"

"Nic nepřekoná tenhle předkrm!" uculil se. "A tváříš se mnohem míň nervózně než před chvílí."

"A co ty? Bojíš se?"

"Příbuzenstva? Ani ne. Zvířat? Celkem jo," působil, že vážně nemá ani trochu strach.

"Teto, pojď už ven!" ozvalo se kdesi za autem.