Paradise City

-13-

Seděli jsme na gauči a ládovali do sebe už trochu vystydlou snídani. Poslední lívance byly zespodu mírně nedopečené, ale na chuti to nic neměnilo.

"Asi si tě budu muset najmout jako hospodyni." pronesl poté, co dojedl.

"Najmout? To mi chceš platit?"

"Klidně. Můžeš mi i krmit hady, uklízet, ..." Začal se potutelně usmívat.

"Že to nemyslíš vážně?" ujistila jsem se.

"Ne, ale vážně tu můžeš zůstat."

"Když já... za tři dny prostě jedu zpátky do Austrálie." hlesla jsem posmutněle.

Sama jsem s tím nebyla smířená. Teď mi bylo líp než kdy jindy. Ale stejně něco... něco bylo prostě špatně. Chyběla mi Austrálie, chybělo mi rodeo, místní bary, dlouholetí přátelé, rodina, máma. Možná mě to konečně dojímalo, možná se mi konečně chtělo brečet. Ale teď jsem prostě nemohla. Co kdyby to pochopil špatně? Měla jsem zůstat? Nechat ty peníze být a prostě zůstat s tátovou rodinou? Nebo se vzdát všech těch zvláštních lidí tady a odjet si zpátky žít svůj nudný život ve svém oblíbeném zapadákově?

"Zapomeň na to, že bys odjela." vyrušil mě svým hrubým hlasem z hlubokého zamyšlení.

Vlastně měl pravdu. S tátou jsem si rozuměla, Laure byla skoro jako moje nejlepší kamarádka a o finance jsem taky neměla nouzi. Proč bych nezůstala? Z táty bych mohla dostat vysněné peníze na rodeo, znovu se kvalifikovat, dojet si pro vítězství a až se Slash vrátí z tour, zase spokojeně žít jako teď. Teď jako tátova dcera jsem mohla dělat vlastně téměř cokoli - jít na vysokou, začít sportovat, najít si pořádnou práci a kdyby nic z toho nevyšlo, pořád bych měla kde bydlet.

Před očima jsem najednou měla Slashovy rty, které se nebezpečně rychle přibližovaly.

"Tak jo, zůstanu." zašeptala jsem mu do úst.

"To bych ti radil." Pousmál se.

"Tak co máš dneska v plánu?" začala jsem vyzvídat. Zase jsem byla myšlenkami trochu napřed.

"Oběd?" odpověděl nejistě.

"A to je všechno?" Rozesmála jsem se.

"Ještě večeři." Pokrčil rameny.

"Takže dneska nehrajete, nechlastáte ani nic podobnýho? Vždyť je pátek!" podivila jsem se.

"Jo, asi někde hrajem." Zatvářil se zamyšleně. "V Troubadouru!" vykřikl najednou: "Tam jsme začínali."

"Od kolika hrajete?" vyzvídala jsem dál.

"Asi od sedmi. Pojedu tam na šestou. Máš čas?"

"Dojela bych si ještě domů."

"Takže máš čas." Začal se široce usmívat.

"Doufám, že je Laure ve škole." zase jsem zabloudila myšlenkami někam jinam.

"Mám zavolat Izzymu?" nabídnul se.

"Ne, nemusíš, budu jí věřit." Zavrtěla jsem hlavou.

"Takže přijdete?" ujistil se.

"Obě? Uvidíme. Já na sto procent. Budu muset něco platit? Nebo máte nějaký heslo jako děti do bunkru?" Pousmála jsem se na něj.

"Stačí, když vyhazovačům řekneš, že jsi moje holka." Zvednul se z pohovky a zamířil do ložnice.

Zvláštní, takže odteď jsem asi jeho holka. Co se všechno člověk nedozví!
Svým způsobem mě to hřálo u srdce, ale na druhou stranu mi to bránilo ve všech možných úletech. Takže Axl má nejspíš smůlu, Erin může být Slashovi vděčná.