Paradise City

-20-

"Počkej, Audrey, počkej!" slyšela jsem za sebou ženský hlas, ale rozhodla jsem se ho ignorovat. "Sakra stůj, musím ti to vysvětlit!" křičela ta samá osoba dál. Rychle jsem se ohlédla za sebe, abych zjistila, kdo to je, ale když jsem viděla Adrianu, radši jsem ještě přidala do kroku.

Doběhla jsem domů a ani jsem nevěděla jak. Prostě jsem stála před naším domem s nevěřícným pohledem upřeným na své vlastní nohy. V kuchyni jsem pozdravila Brianne, jako by se nic nedělo a rychlým krokem vystoupala do svého pokoje. Cestou jsem zaťukala na Lauřiny dveře, ale zdálo se, že byla ještě pořád u Izzyho. Neměla jsem prakticky nic, co bych si s sebou potřebovala balit, jen malou kabelku, do které jsem nacpala košili a jedny šaty. Posadila jsem se na postel a chvíli nad tím vším přemýšlela. Pořád jsem nechápala, jak mi to mohl udělat. Uvažovala jsem, jestli ten odjezd ještě neodložit. Ale co když to bylo znamení? Co když mi něco dávalo vědět, že si mám vzít všechno, co můžu a odjet na druhou stranu země? Tím, že bychom si to s tátou vyjasnili, přece nešlo nic zkazit. Rozhodla jsem se. Musela jsem mu říct, jak to je. Odhodlala jsem se a zaťukala na těžké dubové dveře jeho pracovny.

"Dále." ozvalo se zevnitř.

Pletla jsem se, když jsem si myslela, že nebudu nervózní. Klepala jsem se jak stará babička v zatáčející tramvaji.

"Audrey, děje se něco?" Táta zvednul zrak od stolu.

"Tati, já ti musím říct, proč jsem přijela." Odmlčela jsem se.

"Chyběla ti rodina, to je v pohodě, já to chápu. Můžeš tu zůstat tak dlouho, jak budeš chtít."

"Ne, to není ten problém. Říkám to fakt nerada, ale měli jste spolu s mámou účet." Hlasitě jsem polkla. "Poslal mě za tebou notář. Máme se dohodnout, jakou část dostanu, jinak to asi půjde před soud a budu muset platit víc, než si můžu dovolit."

"Sakra, tenkrát jsme ho zakládali spolu!" Praštil dlaní do stolu. "Takže máš na mysli můj účet?"

"Ten, co jste zakládali s mámou." Nebyla jsem si jistá, jestli myslel ten samý jako já.

"Neměl jsem ho používat jako svůj osobní účet..." Tvářil se, jako by měl každou chvíli začít výt.

"Podle notáře bych měla dostat mezi půlkou a čtvrtkou. Fakt promiň, já tohle nechci dělat. Jenom je to asi to nejlepší, co můžu udělat, abych zbytek života nestrávila v dluzích." Bylo mi ho vážně líto za to, co dělám. Máma na tom účtu skoro nic neměla, chtěla jsem po něm jeho peníze, jeho vlastní peníze.

"Takže ty na těch penězích netrváš?" musel se zeptat.

"Nepotřebuju miliony. Jenom bych chtěla dostudovat a u toho normálně žít. A kdybych se mohla kvalifikovat na mistrovství, taky by mi to udělalo radost." vysypala jsem ze sebe upřímně úplně všechno, co jsem chtěla.

"To jde přece dohodnout." Svým způsobem si oddechnul. "Sepíšeme smlouvu na menší procento a nechám ti založit vlastní účet. Kde bys chtěla studovat?" Konečně se zase začal chovat uvolněně jako normálně.

"Nejradši bych šla na veterinu v Melbourne. Za pár dní je poslední termín zkoušek." Zadívala jsem se do země.

"A to mistrovství? Mistrovství v čem?" pokračoval v podezřele systematickém kladení otázek.

"V rodeu. Už jsem se na něj jednou kvalifikovala, ale neměla jsem na letenky a tak."

"Takže to máš po mně!" Nadšeně se zhoupnul v křesle.

"Tys dělal rodeo?" Překvapeně jsem se na něj podívala.

"Nikdy jsem se nikam nekvalifikoval, ale bavilo mě to." Upřímně se usmál. "Takže kdy letíš do Melbourne?"

"Popravdě, mám zabaleno." Ukázala jsem na malou kabelku.

"Peníze máš?"

"Ne moc, ale na letenky jo."

"Tak tady..." Začal hledat v psacím stole. "... tady asi ne..." Otočil se k jinému šuplíku. "... tady máš dvacet stodolarovek. Z toho pár dní vyžiješ a zbytek si můžeš dát na účet. Ten si založíš hned, jak přijedeš do Melbourne. Řekneš mi ho do telefonu, co nejdřív to půjde." Napřáhnul ke mně ruku s bankovkami.

Původně jsem chtěla namítnout, že to je moc, ale nakonec jsem ho jen objala a zamířila do kuchyně rozloučit se s Brianne, která mi s sebou zabalila spoustu sendvičů. Ty čtyři dny tady se zdály jako věčnost a neskutečně krátká doba zároveň. Nemohla jsem uvěřit tomu, že bylo po všem. Že jsem měla odjet z místa, kde jsem byla šťastná. Ve dveřích jsem si vzpomněla na Laure. Hlavně na to, že jsem se s ní vůbec nerozloučila. Vrátila jsem se do svého pokoje a chvíli se pokoušela sesmolit nějaký vzkaz, ze kterého nakonec vzešlo jen:
"Odjíždím, díky za všechno.
Audrey"

Cestou na letiště mě provázel ten samý pocit, jako když jsem sem přijížděla. Pocit smutku, nejistoty a naděje zároveň. Přemýšlela jsem, jestli za to Slash vůbec mohl. Byl na drogách, nemusel si nic pamatovat. Ale už jsem se jednou rozhodla a koneckonců s Adrianou jsem se už nikdy nechtěla vidět.

Na letišti mě pronásledovaly vidiny. Jako bych za sebou viděla stíny, slyšela hlasy. Měla jsem neustálý pocit, že někde za mnou stojí Axl, že odněkud křičí Adriana, že se Slash žene za mnou s tím, že mi chce všechno vysvětlit. Ale vždycky to byly jenom stíny. Nikdo nikde nebyl. Letadlo letělo téměř hned. Příchod jsem si načasovala skvěle. Nemusela jsem skoro čekat. Usadila jsem se do svého nepohodlného sedadla v přeplněné economy class a obklopena dvěma tlouštíky na vedlejších sedačkách vyčkávala na start.