Paradise City

-5-

"Nebude vám vadit, když se zajedu podívat do města?" postupně jsem přelétla pohledem všechny čtyři členy rodiny.

"Vůbec ne." opáčil táta.

"Kdyžtak zazvoň." přikývla Brianne.

"Dávej na sebe pozor. A klidně jeď domů taxíkem." dodal táta: "Potřebuješ peníze?"

"Možná něco málo."

"Padesát dolarů by ti mělo stačit." natáhnul ke mně ruku s až moc velkou bankovkou.

"Děkuju." zatvářila jsem se zaraženě.

"Půjčila bych ti šaty." nabídla se Laure.

"Pochybuju, že mi budou, ale když něco najdeš." usmála jsem se na ni.

Po chvíli se vrátila s černými ruched bodycon šaty v ruce, do nichž bych se podle mých rychlých propočtů s tak desetiprocentní pravděpodobností mohla vejít.

"Zkus si je. A nech si k nim ty kozačky a klobouk." snažila se mě přesvědčit Laure.

Musela jsem uznat, že moje sestra měla celkem dobrý vkus. Sice to nebyl úplně můj styl, ale šaty seděly skoro přesně. Jenom na prsou trochu táhly, ostatně stejně jako všechno oblečení kromě volných triček a košilí.

"Tak polez!" křikla na mě.

Opatrně jsem vylezla z koupelny. Přece jen jsem si v tom nebyla jistá.

"Ty vole!" vyklouzlo jí.

"Blbý?" sklopila jsem pohled.

"Co bych dala za tvoji postavu!" rozesmála se: "Je to skvělý! A teď běž, ulov nějakýho chlapa a mně vem taky jednoho!"

"Jasně." s úsměvem na tváři jsem zamířila ke dveřím.

Venku se zrovna začínalo stmívat a k autobusu jsem už trefila, takže jsem neměla žádnou potřebu jezdit zbytečně taxíkem. Výhled z autobusu se zapadajícím sluncem byl ještě hezčí než předtím. Světlo dopadalo přímo do oken domů v ulici, kterou jsme projížděli. Jak jsem se soustředila na duhové odlesky na skle, málem jsem zapomněla vystoupit. Probral mě až blikající nápis Whisky a Go Go. Tajně jsem doufala, že to bude country klub, ale přece jsem chtěla objevovat místní styl a život, ne?

Když jsem vlezla dovnitř, zaslechla jsem hlasitější hudbu, než jsem čekala. Na pódiu postával kudrnatý dlouhovlasý kytarista. Zdálo se, že se zatím jen rozehrával.

"Pět dolarů." zaskočil mě kdosi zleva.

Poté, co jsem pochopila, že jde o obsluhu, jsem mu podala bankovku a pokračovala v cestě k baru, dokud byla ještě průchozí. Utratila jsem další dva dolary za sklenku whiskey s ledem a vydala se přímo před pódium. Jen chvíli jsem se nedívala a na scéně se mezitím objevila další trojice lidí. Tohle vážně nevypadalo jako country. Upřela jsem pohled směrem k části opony, která se zřetelně pohybovala do všech stran. Tak co to bude? Jestli odtamtud vyleze kanec, nevím, co se stane, ale určitě se u toho budu smát.

Světlo reflektoru se konečně otočilo a osvítilo dosud vrtící se místo za oponou, z něhož se vynořila úplně normální osoba, žádný kanec. Škoda. Počkat... já toho chlapa znám! To snad nemůže být pravda! Už jsem ho dneska jednou viděla... poblila. Pro dnešek bych se měla spokojit s jednou skleničkou, abych to neudělala i podruhé. Ten chlápek z letiště stál přímo proti mně. Divila jsem se, proč měl na sobě jen bílé boxerky, obrovskou vínovou koženou bundu, jezdecké boty a zase tu svou šátkovou čelenku. To byla nějaká místní móda? Jeho specialita, nebo co? Nejhorší na tom všem bylo, že vážně nebyl k zahození. Že bych si na něm vyzkoušela malou odvetu?

Mezitím svižným krokem nakráčel k mikrofonu a promluvil tím svým otravně perfektním hlasem.

"Jak se jmenuju?" zeptal se. Jo, to kdybych věděla. Ale vážně, fakt jsem to zapomněla. Kdyby se ptal, kdo je, zvládla bych mu odpovědět. Idiot. Debil. Tupec. Blbec. Spratek. Nevychovanec. Existovala spousta slov, kterými ho šlo nazvat.

"Axl Rose!" začal skandovat dav. Tak děkuju, teď už to vím.

"Jak se jmenuju?" zopakoval Axl ještě jednou.

"Axl Rose!" přidala jsem k davu, ale narozdíl od ostatních jsem za jeho příjmení přidala ještě toho idiota. Možná jsem byla moc hlasitá, protože ačkoli si mě dosud ani nevšiml, teď mě probodával pohledem dobrých deset vteřin. Překvapilo mě, že se u toho netvářil nijak nenávistně, spíš zaraženě.

"Nenene, jak zní moje zasraný jméno?" zněl pořád nespokojeně.

"Axl Rose!" zopakovala jsem s davem a dodala ještě mnohem víc nadávek než před chvílí. Axl se na mě zadíval, jako by mě měl v úmyslu buďto zastřelit, nebo sníst zaživa.

"Ne, ne, ne, ne, ne! Moje jméno zní Mr. fucking Brownstone." dořekl, načež se rozezněla hudba a on začal zpívat.

To, co hráli hráli, jsem nikdy v životě neslyšela. Jako by někdo smíchal country s rock n' rollem a přidal k tomu texty o věcech, o kterých bych radši, být nimi, nemluvila. Sex, drogy a hudba, to bylo jediné, o čem hráli. Bylo to tak zvláštní, až se mi to vlastně začínalo líbit. A i když to byl blb, zpíval skvěle, to se mu muselo nechat. Že bych ho přivedla domů Laure? Ne, to bych jí přece nemohla udělat.

Axlovy podivuhodné taneční kreace mě nutily začít se smát. Ale něco na tom vážně bylo, lidem se to líbilo. A mně asi taky. Na chvíli jsem od něj odvrátila zrak a začala si prohlížet ostatní členy kapely. Můj pohled ulpěl na černovlasém kudrnatém kytaristovi oblečeném jen do těsných černých kožených kalhot. Zpod černého cylindru s páskem mu trčely dlouhé černé kudrliny, zakrývající velkou část jeho obličeje až na jeho kouzelný široký úsměv. Sledovala jsem jeho levou ruku, jak rychle klouže po krku kytary, kterou ovládal srdcem. Proč mi nikdo neřekl, že tu mají zboží, jako je on?! To bych se za tátou jela podívat mnohem dřív.

Otočila jsem se zpátky na Axla, který zrovna dozpíval. Trochu mě zarazilo, že se na mě díval taky, ale říkala jsem si, že to přece musí být jen náhoda.

"Chtěl bych poprosit tu holku v klobouku, aby vydržela až do konce a po koncertu přišla za mnou do šatny. Potřebuju se jí omluvit." zachraptěl do mikrofonu, načež se dav začal rozhlížet kolem sebe, aby zjistil, o koho jde. Moment, to myslel mě? Vzhlédla jsem k němu nahoru a když jsem zjistila, že se dívá na mě, uhnula jsem pohledem směrem k baskytaristovi. Asi měl vážně na mysli mě. Možná mu to vážně bylo líto. Než jsem se stihla vzpamatovat, vytáhnul mikrofon ze stojanu a začal zase za neustálého potrhlého poskakování po pódiu zpívat. Otočila jsem se na kytaristu, který zrovna upíral pohled mým směrem a široce se na mě usmíval zpod svých vlasů. Ve zmatku jsem se začala rozhlížet kolem sebe, abych zjistila, jak se na tuhle hudbu sakra tančí. Vždyť jsem tu od začátku postávala jak přikovaná.

Všichni se jen tak pohupovali do rytmu, občas se přehrabujíc ve vlasech. To bylo o dost jednodušší než tanec v country klubech. Zkusila jsem se do toho prostě přirozeně vžít a trochu se hýbat. Usrkla jsem si trochu whiskey a zase se zadívala na kytaristu, který mě stále pozoroval zpod svých vlasů. V ústech svíral doutnající cigaretu, z níž pomaličku potahával a s úsměvem na rtech vyfukoval malé obláčky kouře na Axla, když zrovna procházel kolem.

Spletla jsem se, když jsem říkala, že se mi ta hudba celkem líbila. Nebylo to něco, co by se mi jen tak líbilo. Hráli upřímně, od srdce. O tom, o čem ostatní lidi ani nemluvili. O tom, po čem všichni tak nějak tajně toužili, ale neměli koule to vyslovit. Jejich hudba byla závislost, droga. Čím víc jsem jí slyšela, tím víc jsem jí chtěla. Pravá půlka paraboly. Tím se to dalo dokonale popsat. Zvuk sténající kytary ve mně pozvolna probouzel tu špatnou část mojí duše, moje zkažené já. Možná jsem vážně potřebovala trochu zkazit.