Paradise City

-34-

"Měl by to vědět, vždycky chtěl dítě," namítala Laure.

Nějak mě to u něj překvapilo. Nenapadlo mě, že by Axl mohl chtít děti. Nebo aspoň ne tolik, že by se kvůli dětem se mnou chtěl rozejít.

"Dakarai ví, že jsi těhotná?" musela jsem se zeptat.

"Ne," zavrtěla hlavou. "Říkala jsem ti, že jsi první."

"Taky bys mu to měla říct."

"To nebude tak jednoduchý," ušklíbla se podobně jako já, když mi řekla, že bych se o tom měla pobavit s Axlem.

"Nemusíš na něj hned vysypat to, že možná není jeho."

"To je jedna věc, ale mám horší problém. On je v tomhle Axlův přesnej opak. Tvrdil mi, že děti nikdy nechce."

"Tak si je prohodíme!" plácla jsem hloupě.

"Chápu, žes to myslela jako vtip," Laure mi věnovala významný pohled, "ale Axl tenkrát tvrdil, že by mu nevadilo ani nevlastní dítě."

Byla to zvláštní a hlavně nepříjemná představa, že o tom začala vážně uvažovat. Uklidnil mě až její hysterický záchvat smíchu, který se dostavil o několik vteřin později.

"Tys mi fakt věřila?!" nepřestávala se smát.

"Zoufalou těhotnou ženskou může napadnout cokoli," pokrčila jsem rameny.

"Co bys dělala, kdybys teď zjistila, že taky čekáš dítě?" položila mi nečekanou otázku.

"Aspoň bych nemusela Axlovi říkat, že jsem na devadesát procent neplodná," pokusila jsem se to trochu zlehčit.

Popravdě kdybych teď dítě čekala já, byla bych na tom psychicky ještě mnohem hůř než Laure. Musela bych vzdát všechny snahy konečně dostudovat a začít se chovat jako dospělá víceméně rozumně uvažující osoba. Vlastně by nám s Axlem dítě docela prospělo, ale bylo zvláštní přemýšlet o dítěti sotva po pár dnech, co jsme byli spolu. Vždyť bylo dost brzy i na Axlovu otázku, jak to všechno bude, až se vrátím do Austrálie.

"Radši o tom ještě nikomu neříkej," vyrušila mě Laure z dalšího hlubokého zamyšlení.

"O tobě?" ujistila jsem se.

"Hlavně před Dakim, tátou a Liamem."

"Jak dlouho už to vlastně víš?" zadívala jsem se na ni.

"Ne moc dlouho. Od včerejška. Už to byly dva měsíce od toho, co jsem to dostala naposled, tak jsem si udělala test. A pak další test. A pak ještě jeden. A pak mi došlo, že ty prášky asi fakt nefungovaly," zatvářila se, že se brzy zhroutí.

Uvažovala jsem, jestli jí říct víc o tehdejším potratu. Pořád jsem o tom mluvila nerada. Kdybych se uměla sama rozhodnout, kdybych uměla říct ne, asi bych teď měla desetileté dítě. Možná bych s ním teď nebyla tady, neznala půlku svojí rodiny a nejspíš bych dřela od rána do noci, ale třeba bych s ním taky byla šťastná. Jenže kdybych se naučila říkat ne ještě dřív, všechno by bylo taky jinak. Nakonec jsem se rozhodla o tom nemluvit, když se mě na to Laure nezeptala.

Chvilka v jejím pokoji se protáhla skoro na tři hodiny, během kterých jsme stihly probrat skoro všechno, co se stalo během uplynulých čtyř let. Když jsme se vrátily zpět do před chvílí ještě zaplněného obýváku, nikdo z hostů už tam nebyl.

"To snad ne!" vykřikla Laure dřív, než jsem si stihla čehokoli všimnout.

Hned jak jsem se otočila do rohu, začala jsem toho litovat. Naskytnul se mi pohled na téměř apokalyptický zjev - šest mužů sedících u klavíru, prozpěvujíce nahlas swingové písně možná z třicátých let. Každý kromě Axla, který je doprovázel na klavír, v ruce třímal sklenku bourbonu. Jediné dvě zbývající osoby ženského pohlaví - Brianne a teta Liz se od nich raději distancovaly a usídlily se na gauči opodál.

"Ženskýýý, konečně!" zaburácel Dakaraiův opilý hlas.

"Kde? Ukaž!" ozval se táta.

"Kolik jste toho vypili?" přerušila jsem jejich nepříliš inteligentní konverzaci.

"To nejsou ženský! To jsou moje dcery!" prohlásil táta trochu zklamaně.

"Tvoje dcery jsou dobrý ženský!" zazubil se Dakarai.

"V pět odpoledne takhle namol...," poznamenala teta Liz.

Axl se upřeně zadíval na klávesy tátova tmavě hnědého oprýskaného pianina, jako by se snad samy hýbaly a hrály, při čemž se zvláštně pousmál.

"Počkaaat," prohlásil zamyšleně.

Než jsem se ho stihla zeptat, na co máme čekat, začal hrát melodii, kterou jsem do té doby ještě neslyšela.

"Co je tohle?" ozval se jeden z mých strýců.

Axl začal potichu zpívat. Cosi si mumlal tak tiše, že mu nebylo skoro rozumět.

"Ono to sedí!" vykřiknul nadšeně a začal zpívat od začátku z plných plic.

"Co to je?" zeptali se tentokrát už všichni kromě Liama, který do sebe lil bourbon přímo z láhve.

"Ono to fakt funguje!" zaradoval se ještě jednou. "Tohle jsem napsal už dávno, bude to skoro deset let," začal vysvětlovat. "Dlouho to zůstalo nedopsaný. Sedí tam ta věc, co jsme našli u Izzyho v koupelně," zatvářil se, že za chvilku exploduje štěstím.

"Počkej, tys dopsal November Rain? Po osmi letech?" Laure vykulila oči.

Axl nadšeně přikývnul.

"Hraj! Posloucháme," přikázala mu, jako by věděla, o co jde.

Ačkoli Axl nebyl zrovna při nejlepších smyslech a při některých jeho experimentálních akordech jsem měla silné nutkání uříznout si uši, znělo to jako něco, z čeho by jednou mohl být hit. Když přišla část, kterou jsme objevili v Izzyho koupelně, začaly se mi vybavovat vzpomínky na všechno možné - na mámin pohřeb, Slashovu oslavu, Laure a Izzyho na gauči, Axla pod fíkusem a na Erin, která už na to, že se její přítel čas od času opije pod pokojovou rostlinou, byla zřejmě zvyklá.

"Vydáš to?" zeptal se táta hned, jak Axl dohrál.

"To ještě uvidíme. Izzy proti tomu posledně něco měl," Axl pokrčil rameny a zahrál pár náhodných rozložených akordů.

"Mám mu domluvit?" navrhla Laure.

"Počkej, netvrdila jsi, že vy dva už spolu nic nemáte?" divil se Axl.

"Kdo vy dva?" zarazil se Dakarai.

"Tohle skončilo už před čtyřma rokama," vložila jsem se do toho.

"Náhodou asi dva měsíce zpátky to nevypadalo, že to skončilo," přerušil mě Axl.

"Ten bourbon už ti stačil!" věnovala jsem mu podrážděný pohled.

"Ale bez něj bude nuda!" namítnul.

"Tak co bylo před dvěma měsícema?" vyzvídal Dakarai.

"Viděl jsem," začal Axl, ale naštěstí jsem ho včas zabrzdila.

"Ono už bude půl šestý?! Za deset minut si mám vyzvednout balík!" zalhala jsem. "Musíme jet!"