Paradise City

-4-

Říkala jsem si, jaká to musí být ztráta soukromí, mít doma kancelář a sekretářku, ale na druhou stranu se mi zamlouvala představa, že otec nikdy nemusel chodit do práce.

Po chvíli se ve dveřích zjevila hezká, poměrně mladá černovláska a s poněkud zoufalým výrazem v tváři mě přivítala. Bez jediného slova jsme prošly vstupní halou do obrovského obýváku a pokračovaly nahoru po širokém schodišti z bílého mramoru.

"Můžu se vás na něco zeptat?" začervenala jsem se. Styděla jsem se za to, že jsem o tátovi nic nevěděla.

"Jistě."

"Má táta teď nějakou rodinu? Manželku, děti a tak?" otázala jsem se.

"Má." odvětila stroze.

"Bydlí tady s ním?"

Jen tiše přikývla.

"Co myslíte, že na mě řeknou?" nepřestávala jsem ji zasypávat otravnými dotazy.

"Že jsi tátovi fakt podobná." pousmála se.

"To si o mně budou myslet?" otočila jsem se na ni.

"Asi je načase, abych ti to řekla." začala se bezdůvodně usmívat, což mě trochu děsilo: "Jsem Brianne, Mickova manželka. Můžeš mi klidně tykat."

Cože? Takže tohle byla moje nevlastní máma?! Kolik jí bylo? Třicet? Moment... takže ty děti měli spolu? Jaktože byla tak klidná, když zrovna mluvila s dcerou svého manžela, o které dosud nevěděla, že vůbec existuje?

"Audrey." představila jsem se se zpozděním.

"Těší mě."

"Ty děti máte spolu?" ujistila jsem se.

Opět jen přikývla.

"Kolik jim je?" musela jsem se zeptat.

"Šestnáct a osmnáct." usmála se.

"Cože?! To jsi je měla tak v jedenácti, ne?" vykulila jsem oči.

Očividně jsem ji dost pobavila, protože se dobrých dvacet vteřin nepřestala smát.

"První dítě v osmnácti." opáčila po chvíli.

"O kolik jste s tátou od sebe?"

"Sedm let. To není moc, ne? Tady to je." ukázala na těžké dveře z tmavého dřeva.

"Děkuju." usmála jsem se na ni.

"Chtěla bys tady nějakou dobu zůstat? Vy se asi s tátou dohodnete, viď?" zeptala se ještě, načež jsem jen tiše přikývla.

Bylo to tady. Jednou vzít za kliku a změnit celý svůj život. Prostě mi trvalo se odhodlat, než jsem konečně zaklepala. Bála jsem se tolika věcí. Nevěděla jsem, jestli táta vůbec ví, že jsem naživu. Měla jsem strach, že mě začne nenávidět on nebo celá jeho rodina za to, že jsem ho připravila o peníze. Vůbec jsem nepotřebovala tolik, stačila by mi sotva desetina toho, co odhadoval notář. Jenom na to, abych si na pozemku mohla postavit ještě jeden dům blíž k městu, kam bych si ve sklepě schovala pár soudků whiskey. To by mi stačilo ke štěstí. Možná ještě potkat někoho, koho bych si vzala a měla s ním pár dětí. Ale kde ho vzít? Kde potkat někoho, kdo není idiot? Při slově idiot jsem si vzpomněla na toho chlápka z letiště. Většího tupce, než byl on, jsem v životě neviděla. Neříkám, že bych o něj neměla zájem, kdyby šlo jen o vzhled. Sice to nebyl typický hezoun, ale něco na něm bylo. Možná hlas, možná sebevědomí. Každopádně s tou jehou prohnilou osobností jsem ho musela vyhnat z hlavy.