Paradise City

-25-

Pořád mě nepřestával překvapovat. Ještě v předsíni mě přitiskul ke zdi a začal ze mě strhávat oblečení. Za celou dobu v Austrálii jsem na Axla ani jednou nemyslela, ale teď mi připadalo, že je tohle vlastně to jediné, co mi chybělo. Sama jsem to vůbec nechápala. Nerozuměla jsem sama sobě.

Nesnášela jsem, když někdo nechával oblečení na zemi. Normálně jsem mívala nutkání ho zvednout a složit, nebo minimálně pověsit, ale teď mi to bylo vážně úplně jedno. Vyskočila jsem Axlovi kolem pasu a nechala ho odnést mě do ložnice. Když jsem zahlédla jeho úsměv při tom, co mě pokládal na postel, bylo mi jasné, že v normální dobu spát rozhodně nepůjdeme.

Vzbudila jsem se v jeho těsném sevření. Ležel rozvalený celým tělem na mně, takže jsem se nemohla ani hnout. Snažila jsem se nerozlepit oči, abych mohla znovu poklidně usnout. Nedařilo se. Táhlo mi na nohy a třeštila mi hlava. Otevřela jsem levé oko a ujistila jsem se, jestli mám přikrývku. Ukázalo se, že do peřiny byl kompletně zabalený Axl, zatímco mně se nedostal ani její pouhý růžek.

"Spíš?" zašeptala jsem tiše.

Protože Axl nevydal žádný jiný zvuk než tiché zachrápání, usoudila jsem, že ještě spí a pokusila se i pod jeho váhou znovu usnout.

"Spíš?" probudil mě o chvíli později z polospánku jeho hlas.

"Jo." odvětila jsem ranním chraplákem.

"Víš, že se mi o tobě teď zdá?" Rozesmál se. "Zdá se ti taky o mně?"

"Zdá se mi o zoo. Je tu spousta zvířat, ale všechny vypadaj, jak kdyby byly na houbičkách." odvětila jsem po pravdě.

"Jakou barvu má žirafa?" Zasmál se mi zblízka do ucha.

"Růžovou se zelenejma tečkama."

"Nejseš na těch houbičkách náhodou ty?" Začal se smát zrovna, když měl v plánu mě políbit.

Musela jsem převzít iniciativu za něj. Přetočila jsem ho na záda a obkročmo si na něj sedla. Cítila jsem, jak mě do podbřišku tlačí jeho rozkrok, ale musela jsem chvíli počkat. Z té náhlé změny polohy se mi zamotala hlava.

"Budeš blít?" ujistil se.

"Ne, jenom můj mozek zůstal ještě támhle na polštáři." Zavrtěla jsem hlavou a pokračovala ve své práci.

O pár hodin později s horní půlkou těla svěšenou dolů z postele, jsem zjistila, že jsme nejspíš oba znovu usnuli. Axl spokojeně podřimoval na druhé půlce postele s hlavou pohodlně položenou na mém zadku. Hodiny ukazovaly skoro půl druhé odpoledne.

"Axle?" zachraptěla jsem rozespale. "Nemáš dneska ten oběd s Amy?"

"Oběd? Vždyť ještě nebyla snídaně!" zamumlal do polštáře.

"S Amy. V kolik máte sraz?"

"Ve dvě, času dost!" Mávnul rukou.

"Půl hodiny? Času dost?" ujistila jsem se.

"Jak to myslíš, půl hodiny?" Vymrštil se z postele s vykulenýma očima.

"Podle všeho je právě teď půl druhý odpoledne." Ukázala jsem na hodiny.

"A do prdele!" hlesnul tiše, načež na sebe začal zběsile navlékat všechno možné oblečení.

"Počkej, co je to vlastně za oběd?" musela jsem se zeptat.

"Oběd. V restauraci. Normální. Přijeli za mnou brácha se ségrou, takže je beru ven."

"Hodil bys mě někam na autobus?" poprosila jsem ho, oblékajíc si kalhoty.

"To víš že jo! Nechám tě jít domů a ty mi zas někam zdrhneš!" Věnoval mi významný pohled. "Budou rádi, když tě vezmu s sebou."

"Přece si nemyslíš, že odjedu hned jak mě spustíš z dohledu..." Rozesmála jsem se.

"Ne, nemyslím. Ale bojím se toho." Naklonil se ke mně a zadíval se mi do očí.

"Nemůžu jít na večeři s tvojí rodinou. Vždyť tu nemám ani nic na sebe." Zavrtěla jsem hlavou.

"Kdybys viděla, jak se oblíká Stuart..." Pousmál se.

"Takže to není nic formálního?" ujistila jsem se.

"Prostě oběd s rodinou." Přikývnul. "Vem si na sebe, co chceš." Pokrčil rameny a konečně na sebe natáhnul něco, co vypadalo vcelku rozumně.

Nebylo zrovna moc času na rozmýšlení, takže jsem na sebe rychle hodila oblečení ze včerejška a doběhla se ještě do koupelny učesat a trochu umýt. Dívala jsem se do zrcadla, přemýšlejíc nad tím, jak rychle se to všechno seběhlo. Připadalo mi, že na nic nejsem připravená. Chvilkové štěstí, ano, to bylo to, co jsem právě zažívala, ale rozhodně se tomu nedalo říkat něco, co má budoucnost. Vážně jsem po jediné noci nechtěla jít na oběd s Axlovou rodinou.

"Zlato, už jdeš?" vyrušil mě jeho hlas z chodby.

"Říkám si, jestli je ten oběd dobrej nápad." přiznala jsem svoje pochybnosti.

"Proč by nebyl?" nechápal mě.

"Jsme spolu den, jeden jedinej den a ty už mě zveš na oběd s rodinou."

"Už dva dny." opravil mě.

"To je v tuhle chvíli úplně jedno!" Neudržela jsem se. "I po měsíci by to bylo dost brzo."

"Nejsou to rodiče, jenom sourozenci." Zadíval se mi do očí. "Chci abys věděla, že to s tebou myslím vážně."

"Nemusíš mi to dávat najevo zrovna takhle." namítla jsem. "Bohatě mi stačí, když mě nebudeš podvádět."

"Proč bych tě podváděl?" Nechápavě zavrtěl hlavou.

"Erin jsi podváděl celkem pravidelně..."

"Ale to byla Erin!" Pousmál se.

"A?" Nechápala jsem ho.

"Erin byla v posteli nafukovací panna. Ty jseš hotová horská dráha!" informoval mě.

"Doufám, že o mně nebudeš před svojí další holkou mluvit jako teď o Erin." Káravě jsem se na něj podívala.

"Ty si myslíš, že bude nějaká další?" Začal se usmívat.

"Ráda bych ti to věřila." Sklopila jsem pohled k zemi.

"Audrey, já se s tebou nebudu hádat! Vidíš, že tu pro tebe dělám první poslední!" zavrčel podrážděně.

"Já se tě o to neprosím!"

"Zato já tě teď prosím. Máme sotva deset minut, takže se přestaň dohadovat a pojď!"

Musela jsem s tím přestat. Hádala jsem se s ním jen proto, že se po čtyřech letech konečně přestal chovat jako hulvát a začal mi ukazovat, že to se mnou myslí vážně.

"Promiň." zašeptala jsem po chvíli odhodlávání a konečně vyšla z bytu ven.