Paradise City

-21-

Axl
Adriana byla fajn holka. Pomáhala mi zbavit se všech těch myšlenek, co se mi honily hlavou. Jo, myšlenek na Audrey. Nechápal jsem, proč na ni pořád myslím, ale nešlo s tím přestat. Najednou někdo rozrazil dveře. Slash se zrovna vzbudil, takže jsem odstrčil Adrianu na něj. Přímo proti mně stál ve dveřích Steven a tvářil se, že mě co nejdřív plánuje zabít. Říkal jsem si, jestli to nehodit na Slashe, ale zatím jsem mlčel. Vtom se mezi futrama objevila Erin. Nevypadala zrovna střízlivě, ale to nic neměnilo na tom, ze jsem s ní nechtěl mít problém. Bezmyšlenkovitě se mě vypadlo, že jsem spal a že nemůžu za to, co tu Slash s Adrianou dělali.

Najednou se za Stevenem objevila Audrey. Možná tam stála celou dobu, ale neměl jsem přece důvod ji nevidět. Vždyť byla skoro o hlavu vyšší než Steven! Problesklo mi hlavou, jestli slyšela to, co jsem říkal. Vlastně to bylo geniální. Dalo se čekat, že se na Slashe naštve, rozejde se s ním a já ji budu moct jít utěšovat. To znělo jako mnohem lepší plán, než jsem si ze začátku myslel.

Slash byl pořád strašně mimo. Vyděšeně se rozhlížel kolem sebe. Vůbec netušil, co se děje. Adriana nedělala nic zvláštního. Prostě tam jen seděla a čekala, co se bude dít. Steven už ji nachytal několikrát, ona jeho koneckonců taky. Audrey si nejspíš v hlavě připravovala hromadu nadávek, aby je mohla všechny najednou vychrlit.

"Jedu do Austrálie. Teď hned." vypadlo z ní.

Divil jsem se. Čekal jsem, že toho řekne mnohem víc. Místo toho se rozloučila, sebrala a odešla. Musel jsem se Slashovi vysmát. Zmizela mu, odjela nadobro. A pak mi to došlo. Nezmizela jenom jemu, ale i mně. Adriana se za ní rozeběhla, ale ona akorát přidala do kroku.

"Ona tu byla Audrey?" zamumlal Slash v polospánku.

"Utekla ti. Našla tě tu s Adrianou." zalhal jsem.

"Kam šla?" vykulil oči.

"Do Austrálie. Tvrdil jsi, že ji nikdy nenecháš odjet. Teď je pryč." Zlomyslně jsem se na něj usmál.

"To kvůli tobě!" zavrčel: "Kdybys mě nezfetoval, nikdy bych s Adrianou nic neměl!"

V tu chvíli jsem si to uvědomil. Měl jsem za ní běžet taky. Vytrhnul jsem Stevenovi z ruky klíče od auta a vyběhnul ven. Čekal jsem, že skočím rovnou do auta, ale ne, zastavil mě sakra tvrdej náraz. Přímo přede mnou stála Adriana. Tvářila se, jako by uběhla snad maraton.

"Nedohnala jsem ji." oznámila mi to, co jsem bral jako samozřejmost. "Kam jedeš?" Zeptala se při pohledu na klíče v mojí ruce.

"Rovnou na letiště. Jestli chceš jet se mnou, sedej."

Chvilku se rozmýšlela, ale když se ze dveří vynořil Steven shánějící se po klíčích, co jsem si od něj půjčil, naskočila za mnou do auta s tím, ať okamžitě jedu.

"Víš, jak se dostaneš na letiště?" Otočila se na mě.

Nejezdil jsem autem moc často. Většinou řídil Duff. Vážně jsem neměl ponětí, kudy jet, maximálně jsem tušil směr, takže jsem jenom zoufale zavrtěl hlavou.

"Na tý velký silnici stoprocentně doleva." pokoušela se mě aspoň trochu navigovat.

"No jo, jenže kterou myslíš tou velkou?"

"Jo, tak to nevim." Rozesmála se, jako by se nic nedělo. "Ale to poznáme, ona je fakt velká."

"Kam dál?" Čekal jsem na další instrukce.

"Pak k vodě."

"K vodě?! Ty vole, Adriano, vyjadřuj se trochu jasnějc!"

"Hele, cedule: 'Letiště Santa Monica'!" Rozmáchla se rukou, až mi málem vrazila facku.

"To se mi nezdá. Přece ho nepřejmenovali." Zavrtěl jsem hlavou.

"Určitě je to ono, jeď!"

Nevěřil jsem jí, ale jel jsem. Nic jinýho mi nezbývalo. Ani ne po pěti minutách se před náma objevila docela malá cedule 'Santa Monica Airport'.

"Říkal jsem ti, že to nebude ono!" zavrčel jsem na ni.

"Jo, tak jeď k vodě." odvětila, jako by pořád o nic nešlo.

"Jaktože jseš pořád tak v klidu?!" začal jsem na ni řvát. Lezlo mi na nervy, že jí o Audrey vůbec nešlo. Jenom se snažila na chvíli zdrhnout před Stevenem, než se trochu uklidní.

"Proč nejdřív hodíš všechno na Slashe a pak se ženeš za jeho holkou, abys urovnal všechno, cos podělal?" odpověděla mi otázkou.

"Že jsem tě vůbec bral." povzdychnul jsem si a pokračoval dál k vodě, kde se konečně objevily směrovky ukazující směrem na letiště.

Zastavili jsme u haly, která mi konečně byla povědomá. V hlavě mi okamžitě naskočily vzpomínky na středu. Kdybych se k Audrey tenkrát choval jako chlap a ne jako dítě, možná by teď všechno bylo jinak.

"Co tu stojíš jak vůl? Jdeme, ne?" vyrušila mě Adriana.

Chtěl jsem jí za toho vola vynadat, ale měla pravdu, zbytečně jsem ztrácel čas. Ve vstupní hale se pohupovala obrovská cedule se seznamem odletů. Melbourne nikde. Podíval jsem se pro jistotu ještě jednou. Melbourne pořád nikde.

"Tak jdeme na ten gate 7, ne?" Adriana zase převzala iniciativu.

"Jakej gate 7, co to zase kecáš?!" zavrčel jsem na ni.

"Gate 7, Melbourne, odlet za třináct minut." Ukázala prstem na ceduli úplně nahoře.

"Do prdele!" vyklouzlo mi, zatímco Adriana už se hnala přes kontroly dál.

Měl jsem pocit, že se někde v dálce mihla Audrey, ale možná to byly jenom vidiny. Adriana se prodírala davem a vytvářela mi za sebou poloprobořenou cestu. Když jsme doběhli před gate číslo 7, Audrey zrovna ukazovala chlápkovi u přepážky letenky.

"Audrey, stůj!" křiknul jsem na ni, ale z krku mi vyšlo jenom zasípání.

Když jsem se nadechnul a zařval znovu, už mě stoprocentně nemohla slyšet. Adriana mezitím doběhla až k přepážce, kde začala vysvětlovat, že nutně potřebuje dovnitř.

"Litujeme, bez letenek vás nemůžeme vpustit na palubu." opáčil chlápek v košili seriózním tónem. Očividně nebral Adrianin důvod vůbec v potaz.

"Audrey Myersová nemůže letět, jsem její doktor." zalhal jsem. Nic lepšího mi nezbývalo.

"Ne, vy jste Axl Rose." namítnul s širokým úsměvem, zatímco jeho kolegyně zahlásila konec nástupu.

"Tak když víte, kdo jsem, můžete mě pustit ne?" Zadíval jsem se na něj s nadějí v očích.

"Bohužel byl gate číslo 7 právě uzavřen." Pokrčil rameny.

Rozeběhnul jsem se k oknu a sledoval odjíždějící letadlo. Hlavou se mi honila myšlenka, že ještě můžu vyskočit oknem a vběhnout na dráhu, i když mě to bude stát pokutu. Napřáhnul jsem se a praštil pěstí do skla. Čekal jsem bolest, ale ne takovou.

"To je neprůstřelné sklo." ozvalo se zpoza přepážky.

Zvednul jsem oči zpátky k oknu, kde nezůstala jediná rána. Přesně opačně na tom byla moje pravá ruka, která se svírala bodavou bolestí. Sledoval jsem Audreyino letadlo, jak mizí v dálce. Díval jsem se na to místo, i když už tam vůbec nic nebylo vidět.

"Co teď řekneš Slashovi?" vyrušila mě Adriana.

Pravda... co teď řeknu Slashovi a co provede on mně?