Snowflakes (Chanlix) Cz ✔

40

Ležel jsem v posteli a civěl do stropu. V pokoji byla tma, což mi ani nevadilo. Často jsem se tmy bál, ale v takovýchto situacích mě to naopak uklidňovalo.

Nikde nebylo nic, co by mě rozčilovalo nebo rozptylovalo. Teď byl ten pravý čas na přemýšlení. Jenže zároveň jsem se bál začít myslet na vše, co se událo za poslední den.

Nechápal jsem Chanovo chování. Nechápal jsem prostě nic...

,,Kašlu na to," povzdechl jsem si a vstal jsem z postele. Poslepu jsem chmátl na noční stolek a vzal si mobil a poté jsem vyšel z pokoje. Na chodbě svítila pouze malá žárovka, která poskytovala dostatek světla, abych někde něco neshodil.

Sešel jsem schody a ihned šel ke dveřím. Z obýváku hrála televize, ale já si toho nevšímal. Co nejtišeji jsem se obul a odešel.

Venku padal sníh a hned jak se setkal s mojí kůží, roztál. Za to já dostal husinu. Teď jsem si říkal, že se vrátím pro bundu, abych tu nebyl jen v mikině. Nakonec jsem to hodil za hlavu a vydal jsem se po chodníku k blízkému parčíku.

Sníh pod mými kroky křupal a mě to tak vzdáleně připomínalo hory. Už mě pomalu začínalo štvát, kolik věcí mi připomíná ten pobyt. Věděl jsem, že nic z toho by mě štvát nemělo. Ale mě to rozčilovalo.

V hlavě jsem si stále říkal, že si s Chanem musím promluvit. Z očí do očí, ne tak jako to proběhlo dneska, kdy v podstatě mluvil v hádankách. Hádankách jak pro koho. Já znal poloviční odpověď.

Čím více mou mysl zahlcovali myšlenky na Chana, tím rychleji jsem šel. Takže když jsem došel do parčíku a usedl na lavičku před sochu anděla, skoro jsem nemohl popadnout dech.

Ledový povrch lavičky mě studil do zadku a stehen. Prsty na rukou jsem už pomalu ani necítil, jen jsem vnímal protivné štípání od mrazu.

A takhle jsem tak seděl. Na lavičce, v mikině a promrzlý. Jen jsem tak tupě zíral někam do dálky. Z očí mi uniklo pár slziček, které jsem si ihned utřel.

Říkal jsem si, že už půjdu domů, ale v kapse mi zavibroval mobil. Nechal jsem to být, ale když zavibroval podruhé, už jsem se podíval. Měl jsem v plánu vypnout si mobil úplně, ale když jsem uviděl kdo mi píše, ztuhnul jsem. Jako bych už dávno nebyl.

Napsal mi Chan.

Potrebuju s tebou mluvit.

Pak další zpráva.

Co nejdřív.

Z úst jsem vyfoukl obzvlášť velký obláček páry, když jsem odepisoval.

Přijď do toho malého parčíku k soše anděla.

Nepsal jsem mu, kde to je, protože tohle je jediný park v našem okolí. Další dva pak jsou už v centru města.

Zprávu jsem odeslal, mobil si strčil zpět do kapsy a opět jsem začal zírat do blba. Sníh už skoro nepadal, ale za to mi přišlo že mrzne čím dál tím víc. Mikinu jsem si přitáhl těsněji k tělu a objal jsem se rukama.

Tohle rozhodně nebyl jeden z nejlepších nápadů.

Mou pozornost upoutaly kroky, které díky křupání sněhu byly dostatečně slyšet.

Otočil jsem se a viděl jsem blížící se postavu. Poznal jsem, že je to Chan. Kdo jiný by v tuhle chvíli chodil tady po parku? Myslím, že mohlo být tak třičtvrtě na deset, když jsem odcházel. Teď už určitě uplynula nejméně půl hodina.

,,Felixi..." vydechl Chan, když se zastavil. On na rozdíl ode mě měl kabát a čepici.

,,Jak dlouho tu jsi?" v jeho hlase zaznívala starost. Přišlo mi to milé a měl jsem pocit, že jsem díky tomu trochu roztál.

Pokrčil jsem rameny, jako že nevím.

,,Chtěl jsi se mnou mluvit?" přešel jsem rovnou k věci.

,,Jo, ale... Nechceš jít raději ke mně? Musíš být promrzlý," postavil se naproti mně a podala mi ruku.

Zakroutil jsem hlavou. ,,Ne. Myslím, že nemá cenu to oddalovat. Pokud se mnou chceš mluvit, tak teď a tady," pronesl jsem a samotného mě zarazilo, jak tvrdě to vyznělo. I Chana to trochu udivilo.

Nic na to neřekl, ale sedl si vedle mě. Předtím si však ještě sundal kabát a přehodil ho přes mě. ,,Ať nepromrzneš," objasnil.

Jakoby mi do teď bylo teplo.

Nekomentoval jsem to, jen jsem si kabát přitáhl blíže k tělu. Nastalo ticho. Každý jsme byl ve svých myšlenkách.

,,Felixi," Chan nakonec začal mluvit. ,,Já... Já vlastně ani nevím, co mám říct. Vím, že bychom si měli promluvit, ale přijde mi, že nevím o čem. Nebo jako... Vím, ale nedokážu to vysvětlit."

Přikývl jsem, že chápu.

,,Možná to chtělo jenom... Odpočinek," pokračoval Chan. ,,Myslím, že bylo těžké vrátit se do starého režimu a zároveň pokračovat..."

,,Nejspíš jo," přitakal jsem.

,,Ale to neznamená, že jsem tě odepsal. Že jsem na tebe zapomněl nebo něco podobného. Stále mi na tobě záleží. Já nikdy nepřestal bojovat..." odmlčel se a já poznal, že teď je řada na mně.

Jenže jazyk jako by byl z betonu. Nedokázal jsem nic říct.

Já nikdy nepřestal bojovat...

Já taky ne. V hloubi duše jsem stále bojoval.

,,Já taky ne," řekl jsem nahlas.

,,Cože?" nechápal Chan.

,,Já taky nepřestal bojovat. Jsou věci, za které to stojí," na konci se mi zlomil hlas. Nedošlo mi, že je mi do pláče.

Chan na to nic neřekl, jen si mě přitáhl do objetí. Když jsem ucítil jeho vůni a tělesné teplo, myslel jsem, že se na místě rozteču. Tolik mi chyběl.

Cítil jsem, jak mi dává pusu do vlasů, které už byly vlhké od sněhu. ,,Vše je v pořádku," slyšel jsem ho, jak říká.

Jen jsem se usmál a víc se k němu přitulil.

~•~•~

Ráno jsem málem zaspal, takže do školy jsem to stihl jen tak tak. Domů jsem se totiž stihl vrátit až po jedenácté hodině. S Chanem jsme se totiž  procházeli po parku. Oba jsme byli zmrzlí, ale to bylo to poslední, o co jsme se starali. Chan mě držel kolem ramen, takže jsme si jakž takž udrželi mezi sebou tělesné teplo.

Znovu jsem si připadal jako bych by zpět na horách. Být opět s Chanem, objímat ho, nechat se od něj líbat na čelo... neuvědomil jsem si, jak mi to chybí.

A pak, když už jsme mířili domů, mě na rozloučenou políbil na rty. Zalapal jsem po dechu, protože mě tím hodně zaskočil. Poddal jsem se tomu a polibek mu oplatil. A pak jsem se prostě odtáhl, rozloučil se a vydal se domů.

A teď, když jsem spěchal do třídy, jsem byl myšlenkami stále v parku. Do lavice jsem usedl s posledním zvoněním a ignoroval Seungminův tázavý pohled.

Když hodina skončila, Seungmin se na mě otočil a už chtěl spustit výslech, proč se nejspíš usmívám jako idiot, ale když už se nadechoval, aby mohl začít mluvit, zadíval se za mě. Taky jsem se otočil a výraz na mé tváři ztvrdl.

,,Ahoj Felixi," promluvil dotyčný. 

Tak lidičky... Tato kapitola mi přijde taková nezáživná, asi jsem nebyla nalazena na tu správnou notu.

Nic méně. Přeji vám šťastný Nový rok, ať je lepší než 2020 <3
Doufám, že se tu opět sejdeme v novém roce v tom nejlepším <33
Ať nás kpop nadále provází v našem životě ^^.

Ich liebe dich 💕