Snowflakes (Chanlix) Cz ✔

34

Minho a Hyunjin mě doprovázely z jídelny až do mého pokoje, a tak se vlastně sami pozvali ke mně na návštěvu.

Myslím, že ti dva si toho ani nevšimli a mně to bylo vcelku jedno. Mluvili jsme i všem možném, s nimi totiž řeč nestála.

Nakonec to skončilo tak, že jsme se rozvalili na mojí posteli a začali sledovat filmy a seriálu.

,,Tak ten je drsnej,” okomentoval Hyunjin scénku v seriálu. Už jsme se koukali na několikátý díl Supernatural a Hyunjin měl stále tendenci komentovat snad každou strašidelnou scénku. A že jich tam bylo.

,,No jo. To jsme slyšeli už nejmíň stokrát,” odpověděl mu na to Minho, který vypadal, že se jenom přemáhá, aby ho nevzal polštářem po hlavě. Já se pouze uchechtl a dal sledoval seriál.

,,Kluci? Kolik je hodin?” zeptal jsem se na začátku dalšího dílu.

,,Nevím. Asi bude pět hodin,” řekl Hyunjin a pro jistotu se koukl na mobil. Opravdu bylo pět hodin.

,,A v kolik půjdeme na ty slavnosti?” no, místo odpovědi se ozvalo zaklepání na dveře.

Zvedl jsem se z postele a šel se podívat, kdo to ťuká.

,,Hádám, že ti dva tupečci jsou u tebe,” řekl místo odpovědi Chan.

Ihned se mu dostalo odpovědi. ,,My tě slyšeli, ty parchante!” zakřičel Minho a vteřinu na to se už vešel Chanovi na krk a dělal, že ho dusí.

Byli jako malé děti.

,,Jak vidíš,” řekl jsem. ,,Chtěl jsi mi něco?”

,,No, už bychom mohli vyrazit, ne? Slavnosti se v tuhle dobu už pomalu rozjíždějí,” objasnil Chan svůj příchod a přitom se stále snažil shodit Minha z krku.

,,J-jo, to už bychom asi mohli,” nervózně jsem se otočil na Hyunjina s tichou prosbou, aby mi vystřelil z postele.

,,Mi už taky jdeme,” vykřikl Minho a mávl na Hyunjina rukou, aby se konečně zvedl a šel. ,,Jenom se skočíme převléct. Za pět minut se sejdeme u vchodu. Hyunjine, dělej!”

S tímto oba vyběhli že dveří a zmizeli za rohem.

,,Takže oni byli celou dobu nasáčkovaní u tebe?” zeptal se se smíchem Chan.

Zavřel jsem dveře a vydal se ke skříni, zatímco se Chan usadil na židli u stolku.

,,Jo. Koukali jsme na filmy a tak,” vyndal jsem si svetr a zateplené kalhoty. Kalhoty od včerejška jsem měl hozený v kufru ještě s mikinou, na které mám díry z té nešťastné příhody v jídelně. To už je vlastně taky týden, co se to stalo.

Nevědomky jsem si sáhl na poraněné místo. Obvaz jsem už nenosil, pouze větší náplast.

,,Bolí tě ta ruka?” Chan vstal a došel ke mně.

,,Ne. To ne. Akorát jsem vzpomínal.”

A taky jsem si vzpomněl na Changbina. Na vše, co mi řekl. Jak mě varoval, ať Chana nechám na pokoji. A já mu vlastně teď lhal a podváděl ho tím.

Ani jsem si to neuvědomil, ale z očí se mi spustili slzy. Jsem lhář.

,,Felixi, co se děje?” Chanův hlas, který zněl tak měkce, se rozezněl kousek od mého obličeje. Cítil jsem, jak mi tváře uchopil do svých velkých dlaní a jak mi palci stírá slzy. ,,Felixi, copak se stalo?”

,,N-nic,” po potáhl jsem a a hrabou dlaně si prominul oči. ,,Jenom... Jenom jsem si vzpomněl, co vše mi říkal Changbin. On mi říkal, ať tě nechám být a nevšímám si tě. V ten den, kdy se stala ta nehoda v jídelně a pak, když mi dal tu facku,” zachvěl jsem se při té vzpomínce, ,,jsem si uvědomil, čeho je opravdu schopný, když mu o něco jde. Má výbušnou povahu a já... Já se bojím, co udělá, jestli to zjistí,” nebylo třeba dodávat, o čem mluvím.

Changbinovi z toho mohlo kdykoliv rupnout v bedně a jsem si jistý, že by za sebe neručil.

Chan si povzdechl. Nijak jsme se o tom někdy nebavili, jenom jsme si řekli, že ho do toho tahat nebude a že o tom vědět nemusí.

,,Podívej,” rukama mi uvedl hlavu, takže jsem se mi díval přímo do očí. ,,Vím, že že tě to trápí. Lhát někomu není zrovna příjemné, zvlášť když je to tvůj bratr,” v očích měl chápavý výraz, který mě nějakým zvláštním způsobem uklidňoval.

,,Fajn. Ale teď to nebudeme těšit. Nenecháme si přece zkazit slavnost,” už s úsměvem jsem odešel do koupelny a převlékl se do teplejšího oblečení. Nakonec jsem si ještě vzal kulicha, kterého jsem měl položeného na radiátoru a vrátil se zpět.

,,Tak můžeme.”

°°°°

Hyunjin s Minhem už netrpělivě čekali u vchodu a když nás uviděli, hned spustili: ,,No konečně! Máte minutu zpoždění. Už jsme si mysleli, že se něco stalo,” perverzní výrazy na jejich tvářích se nedali přehlédnout.

,,Je vám jasný, že vás cestou klidně můžu zahrabat někam hluboko pod sníh a pak ať si vás klidně hledá Yetty?” Chan si neodpustil štiplavou poznámku.

,,To by pro nás byla čest. Vždyť Yetty má dnes svou vlastní slavnost,” Minho se začal smát, když uviděl Chanův vražedný pohled.

,,Myslím, že bychom měli už jít,” vložil jsem se do toho ještě před tím, než si skočí po krku.

,,Dobrý nápad,” přitakal Hyunjin. Vzal mě kolem ramen a vydal se se mnou ven. Minha a Chana jsme nechali za sebou.

Přísahal bych, že mu na tváři hrál hrál udivený výraz. Jakoby mu Hyunjin něco sebral. Snad nežárlí.

,,Proč mám takový pocit, že v zádech už mám vypálené dvě malé dírky?” řekl Hyunjin, když už jsme byli na cestě a Minho s Chanem se drželi za námi. ,,Já myslím, že vím,” odpověděl jsem mu.

Jakoby nic jsem se otočil a setkal se s Chanovo pohledem. I když si povídal s Minhem, očima se stále díval na mě. Vypadal, jakoby mě hlídal.

Po několika minutách chůze jsme se ocitli u prvních stánků se vším možným. Porcelánové postavičky Yettyho, různé napodobeniny klenotů, které zřejmě představovali ty z pověsti.

,,Pojďme dál. Tady toho ještě moc není,” pobídl nás Chan. Přistoupil ke mně a chytl mě kolem pasu, protože Hyunjin si prohlížel sošku Yettyho.

,,Konečně té mam,” zašeptal mi do ucha. Vydali jsme se po cestě dál k dalším stánkům.

,,Hej, počkejte!” zakřičel Minho, ale Chan dělal, že je neslyší.

,,Opravdu mám největší chuť je někam zakopat,” prohodil,  ale v jeho hlase byl slyšet smích.

,,Prosimtě,” hravě jsem ho bouchl do ramene. ,,Vždyť jsou naprosto neškodní,” otočil jsem se a viděl, jak Hyunjin strčil Minha do sněhu a k tomu na něj hodil sněhovou kouli.

Otočil jsem se zpět právě ve chvíli, kdy jsme zahli a před námi se rozprostřelo velké náměstí, kterému vévodil velký ozdobený smrk, který stál přesně ve středu. Přes ostatní menší stromky a budovy byly též natažené řetězce světel. A po stranách, jako vojáci, stáli další stánky. Jeden vedle druhého. Vzduch byl naplněný vůní cukroví  a grogu.

,,Dáme si?” Chan kývnul k jednomu stánku, kde grog zrovna prodávali.

,,Proč ne,” pohodil jsem rameny a nechal se odvést do řady.

Během chvíle jsme oba postávali u jednoho ze stolků a v klidu upíjeli grogu. Minho s Hyunjinem nám byli na blízku, ale neotravovali.

,,Tak na nás,” Chan pozvedl kelímek a chtěl si přiťuknout.

,,A na Yettyho!” Minho a Hyunjin se z ničeho nic objevili u našeho stolu.

To už mi opravdu nedalo a já propukl v naprosto šílený smích.

Dobrou noc

Dobré ráno

Přiznám se... Naprosto tu zbožňují charakter Minha i Hyunjina. I když jsem autorka, propadla jsem jim (≧∇≦)
Nejsem jediná, že ne?

Ich liebe dich 💕