Snowflakes (Chanlix) Cz ✔

11

,, Chceš dostat do držky?!” jeho pěst se nebezpečně blížila k mému oku.

Zavřel jsem oči a čekal na ránu. Ihned jsem ji pocítil. Hlava se mi z té síly otočila na opačnou stranu. Trefil mě těsně pod oko.

Chtěl jsem mu to oplatit. Ale zrovna když jsem se napřáhl, přiletěla rána z jiné strany.

Kluk mě pustil a chytl se za tvář. Já tak spadl zpátky do všech těch střepů. Jenom vzdáleně jsem vnímal kousky talíře zapichující se do mé kůže.

Překvapilo mě totiž, kdo ho praštil. Chan se znovu napřáhl a udeřil ho na druhou stranu.

Kluk se však rychle vzpamatoval a vrhl se na něj. To už přiběhl jeden z učitelů a začal křičet, ať toho okamžitě nechají.

Ani si ho nevšimli. Pustily se do sebe. Byly slyšet duté rány, když se pěst setkala s tváří a zuřivé skřeky vycházející od obou účastníků rvačky.

Pak konečně někdo dostal rozum a ty dva od sebe odtrhl. Když jsem si je prohlédl, oba už měli menší modřiny. Chanovi dokonce tekla krev z nosu.

,,Co vás to k sakru popadlo?!” křičel učitel. ,,Všichni tři se za čtvrt hodiny ukážete v kuchyni,” ukázal na nás.

V tu chvíli mi adrenalin vyprchal z těla a já začal pociťovat bolest od střepů. Nejvíce mě bolela vrchní část pravé ruky.

A taky mi došlo, že teď asi pro okolí neviditelný nebudu.

Rychle, ale zároveň opatrně jsem se zvedl z podlahy s pohledem zabodnutým do země. Snažil jsem se zahnat slzy mrkáním.

,,Hej, ty,” na mé rameno dopadla ruka učitele. ,,Dojdi si ještě na ošetřovnu,” ukázal směrem k východu z jídelny.

Byl jsem rád, že odtuď mohu vypadnout.

Ještě než jsem jim zmizel z očí, jsem zaslechl učitele, jak těm dvěma říká, že jim v kuchyni dá led.

~•~•~

Dorazil jsem k dveřím ošetřovny, zaklepal a vešel.

Za stolem seděla doktorka a něco zrovna psala do počítače. Kdyz jsem vešel, vzhlédla a mírně se usmála.

,,Ahoj,” pozdravila mě. ,,S čím potřebuješ pomoct?”

Ruku, kterou jsem se držel za poraněnou paži, jsem ještě trochu více stiskl, až to zabolelo.

,,N-no, teď v jídelně se tam stal takový menší incident. No, prostě jsem se srazil s jiným člověkem a spadl jsem do rozbitých střepů,’ nevím proč, ale bylo mi strašně trapně. Kdybych dával větší pozor, nic by se nestalo.

,, Já si říkala, co se to tam děje. No nic. Tak mi to ukaž,” pobídla mě.

Došlo mi, že si budu muset sundat mikinu. To bude setsakramensky bolet.

,, Chceš pomoct?” zeptala, když viděla, že s tím budu mít menší problém.

Přikývl jsem. ,,Kdybyste byla tak hodná?”

Jen ke mně přistoupila. ,,Zvedni opatrně ruce nahoru. Hlavně pomalu,” když jsem tak udělal, chytila lem rukávu a opatrně mi ho sundala. Tak to udělala i s tím druhým a nakonec mi mikinu celou sundala.

,,Posaď se támhle,” ukázala na lehátko uprostřed místnosti. Mlčky jsem tak učinil.

Doktorka si mezitím natáhla ochranné rukavice a vydala se ke mně.

Nebudu lhát, v tu chvíli jsem se tak trochu bál. Doktory nemám moc rád, takže se.jim vyhýbám, jak jen to jde.

,,Tak mi to ukaž.”

Opatrně jsem zvedl paži a nechal doktorku, aby ji uchopila do svých rukou.

,, Chudáčku, máš tam tolik malých střepů. Ty se budou muset vyndat.”

Na sucho jsem polkl. ,,Bude se to muset šít?” prosím, hlavně to ne.

Jen pokroutila hlavou. ,,Ne, jenom ti to obvážu. Ale nejdříve ti je musím vytáhnout,” zvedla a z vozíku se všemi možnými náplastmi a obvazy vzala injekční stříkačku, do které natáhla z malé lahvičky nejspíš anestetikum a znovu se vydala ke mně.

,, Teď to trochu štípne.”

Dobrou noc❤ a nebo dobré ráno ❤

I luv you😘