Snowflakes (Chanlix) Cz ✔

38

Bylo šest hodin, když jsem sešel do společenské místnosti i se svým kufrem. Za půl hodiny by měl přijet autobus, který nás odveze. Mezitím jsme se měli všichni shromáždit, aby měli učitelé přehled, že jsou všichni žáci přítomni. Já vstával už o půl šestý, abych si došel na ošetřovnu s tou mojí rukou. Doktorka mi stehy vyndala, řekla, že je vše v pořádku a propustila mě. O tom, že jsem byl včera v bazénu jsem raději pomlčel. Nijak extrémně jsem si tu ruku nenamáčel, ale nemusí se vědět vše.

Usadil jsem se na své obvyklé místo před krbem a opřel si hlavu o opěrku. Absolutně mě nezajímalo, co si kde kdo s kým povídá, nebo nějaké otravné řeči učitelů. Myšlenkami jsem byl stále v okamžiku, kdy mě Chan políbil. I teď, po tvrdě prospané noci a ranní sprše jsem si dokázal naprosto přesně vybavit chuť a plnost jeho rtů. Jeho ruce, které mě tlačily do zad, abych mu byl co nejblíže. Bylo to opojení, mnohem lepší než alkohol nebo nějaká droga.

Tak moc jsem si přál, aby to nikdy neskončilo. Odešli jsme, až když aqua park zavíral. Po celou tu dobu jsem byl s Chanem ve vířivce a užívali jsme si jeden druhého. Minho s Hyunjinem nás nevyrušovali a za to jsem byl rád. I když byli totálně padlí na hlavu a dělali kde jakou kravinu, dokázali naopak vycítit, kdy člověk potřebuje soukromí. Nebo to jednoduše předvídali. Objevili se, až když jsme odcházeli. Na nic se neptali a ani nekomentovali, proč mám lehce nateklé rty.

Cítil jsem, jak mi do tváří stoupá horko, takže jsem raději nechal vzpomínání a vrátil se do reality. Nechtěl jsem, aby si někdo všiml, jak jsem rudý, i když by se to dalo připisovat horku, které tu bylo. Zkontroloval jsem hodiny. Každou chvíli by měl přijet autobus. Měl jsem z toho rozpolcené pocity. Těšil jsem se, ale zároveň se ve mě probouzel lehký smutek z toho, že to končí a vše se vrátí do starých kolejí. Před týdnem bych z toho ještě jásal, ale teď mě to akorát rozesmutňovalo.

,,Tak jo, autobus je tady," do místnosti vešel učitel a pokynul nám, ať si vezmeme svoje kufry a vydáme se ven před chatu. Venku ještě byla tma, takže osvětlení poskytovaly pouliční lampy. A k tomu sněžilo. Na tvář mi dopadaly vločky a ihned roztály. Otřásl jsem se kvůli zimě a šel jsem si dát kufr do zavazadlového prostoru. Rozhlédl jsem se, jestli někde třeba neuvidím Minha s Hyunjinem. Spatřil jsem je, když zrovna vycházeli ze dveří a každý si táhl dva kufry. Zamával jsem na ně, abych je na sebe upozornil a oni se hned vydali mým směrem.

,,Ahoj Feldo," pozdravil mě Hyunjin a objal mě. Zaraženě jsem se na něj podíval a pak svůj pohled přesměroval na Minha.

,,Co mu je?"

,,Ále, jen dělá drama queen. Nechce se mu jednoduše odjet," vysvětlil mi Minho se smíchem.

,,Ach tak... Pusť mě už, mám rád svůj život," lehce jsem do Hyunjina šťouchl, když jeho stisk zesiloval.

,,No jo," konečně se odtáhl a zamrkal. ,,Mě se odsud vážně nechce," Hyunjin na oko zavzlykal, ale hned se usmál.

,,Ty jseš vůl," bouchl ho do ramene Minho a odnesl si kufry. Já tam zůstal stát a zhluboka se nadechl. V dutinách mě zaštípal ledový vzduch. Naposledy jsem se rozhlédl po okolí, a pak si šel už sednout do autobusu. U dveří stál učitel, který sepisoval jména všech žáků. ,,Jméno," houkl na mě.

,,Lee Felix," nahlásil jsem mu a šel se usadit.

V autobuse bylo tepleji, takže jsem si sundal bundu a nechal si jen mikinu. Usadil jsem se na stejné místo jako minule a opřel si hlavu o okno. Sklo mě studilo na čele, což hodně kontrastovalo s teplotou uvnitř vozu.

Ale bylo to příjemné. A uklidňující. Teď už jen počkat, dokud všichni nenastoupí a můžeme vyjet. Ale nešlo mi to do hlavy. Bylo to, jako bych byl v jiné dimenzi a teď jsem se vracel do reality.

Vrátit se do reality... To na mě čeká, až přijedeme do zpět Soulu. Škola, Seungmin, matka... Došlo mi, že mámě jsem během pobytu napsal asi jenom dvakrát, takže je určitě na čase připravit se na její proslov o ignorování.

Netuším, jak je na tom Changbin, ale jeho to určitě taky nemine. Při tomto jsem se trochu škodolibě pousmál. Aspoň v tom nebudu sám.

,,Tak můžeme jet," do autobusu nastoupil poslední učitel a dveře se zavřeli. Rozhlédl jsem se. Všechna místa byla obsazená. Všiml jsem si Minha s Hyunjinem, kteří seděli ve vedlejší řadě o sedadlo dál. Zamávali na mě. Kývl jsem na ně a opřel se zpět do sedadla. Tentokrát štěstí stálo při mě a nikdo vedle mě neseděl. Však jsem taky seděl hned ve předu. Kdo by chtěl sedět ve společnosti učitelů? To ani já ne, ale naštěstí mě si nevšímali.

Sáhl jsem tedy do batohu pro sluchátka a mobil a tím jsem se odřízl od okolí. Jen já a hudba.

Autobus konečně vjel na silnici. Pohledem jsem naposledy spočinul na chatě, která nám dva týdny poskytovala ubytování, dokud nezmizela za zasněženými stromy.

Sbohem. V duchu jsem se rozloučil s horami a zavřel jsem oči. Třeba ještě usnu.

Opravdu jsem usnul, protože když jsem procitnul, někdo mi třásl ramen. Zmateně jsem zamrkal a snažil se upřít zrak na vetřelce.

Přede mnou stála učitelka, která učila v našem ročníku holky na tělocvik a něco říkala. Rychle jsem si vytáhl sluchátka, abych ji slyšel.

,,Bude ti vadit, když ho k tobě posadím?" rychle jsem se podíval vedle ní a málem mi spadla čelit. Stál tam Chan a rozhodně nevypadal dobře. Ve tváři měl lehce zelený odstín. Takže mu je asi špatně.

,,J-jasně," rychle jsem odklidit své věci že sousedního sedadla a odsunul se.

Chan se usadil a hlavu si opřel o opěradlo. Měl jsem chuť ho obejmout, dát mu pusu a ujistit se, že je s ním vše v pořádku. Ale to jsem nemohl. Bylo mi jasné, že Changbin si už určitě stihl všimnout, kde Chan sedí.

,,Je ti dobře?" zeptal jsem se ho, přičemž jsem vyhlížel z okna. Už bylo jasno, ale nepoznal jsem, jak dlouho ještě pojedeme.

,,Moc ne... V autobuse se mi nedělá vzadu moc dobře," přiznal.

,,Tak proč sis nesedl ke klukům?"

Na to nic neřekl.

Ucítil jsem lehký dotyk na své ruce, která mi volně ležela v klíně. Ucukl jsem, ale bylo to spíše z úleku.

,,Promiň," zamumlal jsem.

Nic na to neřekl a zkusil to znovu. Tentokrát jsem mu ruku nechal. Obě ruce stáhl mezi nás, aby to nebylo tolik nápadné. Palcem mi začal přejíždět po hřbetu dlaně.

Usmál jsem se. Přišlo mi to tak milé. I v takovéhle situaci dokázal najít způsob, jak mi dát najevo, že mu na mě záleží.

Na oplátku jsem mu stiskl ruku.

Když jsem se na něj po chvíli podíval, zjistil jsem, že má zavřené oči. Zřejmě odpočíval kvůli nevolnosti. Mou ruku stále držel v té své až do té doby, než jsme dojeli ke škole.

Z okna jsem zahlédl hlouček lidí, což zřejmě byli rodiče čekající na své děti.

Vítej zpět, Soule.

<33