Snowflakes (Chanlix) Cz ✔

19

Zaťukal jsme a počkal, až se dveře otevřou.

Netrvalo to dlouho. Vlastně se otevřely ihned. Felix s někým zrovna telefonoval, ale když mě uviděl, zarazil se. A asi i zapomněl, že telefonuje, protože z telefonu bylo slabě slyšet, jak se někdo ptá, jestli tam ještě je.

,,Zavolám ti potom,” řekl do telefonu a zavěsil. Pak se podíval na mě. ,,Chceš jít dál?” ustoupil, abych mohl vejít.

Beze slov jsem vstoupil a Felix za mnou zavřel dveře.

,,S kým jsi to mluvil?” zeptal jsem se.

,,Co je ti do toho?” odsekl, otočený zády ke mně.

Něco mě napadlo.

Potichu jsem k němu přistoupil a blízko jeho ucha zašeptal: ,,Něco mi do toho je. Nezapomeň, že teď jsi můj přítel.”

Felix sebou cuknul, jak se mě lekl. Ihned se otočil a trochu couvnul, když uviděl, jak blízko něho stojím.

,,Nic takového nejsem,” zamumlal, očividně vyveden z míry.

,,Ne?” zeptal jsem se. ,,A s čím jsi dneska ráno souhlasil?” přistoupil jsem ještě blíž.

,,To ale neznamená, že jsem tvůj přítel. Jsme něco jako kamarádi. Ty jsi mi to nabídl, protože o to stojíš a já to přijal, protože se tu nudím,” odpověděl.

Pousmál jsem se. ,,Myslím, že na toto přátelství máme oba jiný názor.”

Na to Felix už nic neřekl. Možná už ani neměl co. Jenom se prostě otočil a šel k oknu. Avšak jsem ho ještě slyšel, jak si pro sebe mumlá, že se nejspíš upsal ďáblovi.

No ano. Máš pravdu. Ale nemáš ani tušení, komu jsi se upsal doopravdy.

Rozhodl jsem se změnit téma.

,,Tebe ani nezajímá, proč jsem přišel?” přešel jsem k posteli a lehl si na ni. Samozřejmě jsem to všechno dělal jenom proto, protože mě bavilo Felixe škádlit a vyvádět ho z míry.

Otočil se od okna a podíval se na mě se zvednutým obočím. ,,Máš ve zvyku se všude chovat jako doma?”

Posadil jsem se. ,,Ne, to jenom u tebe,” řekl jsem hlasem, který rád používám na holky. I když jsem gay, baví mě, jak jsou z toho celé vedle.

Jenom pokroutil hlavou. ,,Co se týče zve první otázky, nejspíš tuším.”

,,Tak schválně.”

,,Přišel jsi se domluvit, jak to bude probíhat, že?” posadil se na židli u stolku.

Přikývl jsem. ,,Takže....? Máš něco na srdci, s čím se chceš svěřit?”

,,Jo,” pronesl prostě.

,,Tak začni,” pobídl jsem ho.

,,O tom, co se mezi námi děje, nikomu neřekneme, jasný? Budeme to držet v tajnosti.”

,,Proč bych to nemohl říct svým přátelům? Ty jsi to už určitě svému kámošovi řekl,” podotkl jsem. Tušil jsem, že to svému kamarádovi řekl, a když sklonil hlavu, jenom se mi to potvrdilo.

,,Máš pravdu, řekl. Ale přátelství u tebe a přátelství u mě jsou dvě rozdílné věci. Já mám jednoho, zato ty máš hromadu přátel. Řekneš to jednomu a už to ví všichni...”

,,Počkej, takhle to není. Mám jenom dva opravdový kamarády. Hyunjina a Minha. Zbytek jsou prostě lidi, kteří patří ke mně do party. Ale jim se nesvěřuji. Takže bych byl rád, kdybys ty dva poznal,” hleděl jsem na něj a čekal, co na to řekne.